Pod praporem opatrnosti se vedlo jednání brněnského soudu, který měl rozhodnout, zda Jakub a Ondřej zůstanou dál v Klokánku, nebo zda budou svěřeni do péče otce. Rozhodnutí soudu je bezesporu krok vpřed. Zrušil předběžné opatření, které zakazovalo nevinným prarodičům Mauerovým se s kluky stýkat. Dále dovolilo otci, že se může s nimi stýkat neomezeně. Díky za to. Otázkou je, zda to není málo. Neměli by kluci už konečně mít nějaký domov a nebýt zavření v ústavním prostředí Klokánku? Nemělo by to vše jít vpřed rychleji?
Odpovím upřímně: Nevím. Možná ano, možná ne. Ale to jistě neví nikdo, pokud ovšem pomineme toho nad námi. Soudkyně Mádrová si není mimo jiné jista ani tím, zda otec by byl schopen najednou zvládnout celou výchovu kluků, když se o ně celou řadu let nestaral. Možná má strach, že si jen léčí pocity viny, že kluky neochránil před zneužíváním, třebaže o něm podle všeho nevěděl.
Iracionální pocity viny nacházíme v psychologii velice často. Například po válce či živelných katastrofách mívají lidé výčitky, že oni přežili, a jejich blízcí ne. Tady to může být podobné. Po té, co Klára vyšachovala svého muže Radka Coufala z rodiny, měl před sebou pouze dvě cesty: Buď rezignuje, nebo o kluky bude bojovat. Bojovat však znamená válku do konce života. Stojí o to? Není to spíš mrzačení dětí než výchova? Není pro děti lepší, když zmizí? To jsou otázky, které neřešil jen pan Coufal, ale touto dobou je řeší tisíce rozvedených mužů v naší zemi. Pan Coufal, jak známo, rezignoval a stáhl se. Když pak se ale dozvídá o zneužívání, není divu, že ho zaplaví pocity viny – zjistil, že možná udělal chybné rozhodnutí. Snad bylo lepší o kluky bojovat, protože tak by třeba předešel týrání... Kdo ví? Samozřejmě, že pravdivou odpověď nikdo nezná, ale to nijak zmenší pocity viny normálního chlapa, který ví, že teoreticky mohl zabránit újmě svých nejbližších a neudělal to. Stejně jako po autohavárii si lidé do nekonečna přehrávají, jak jinak měli reagovat, aby nezemřeli jejich spolujezdci. Odčiňování viny – ať reálné, či iracionální – bývá ošidné, protože lidé mají sklon přeceňovat své síly. To je možná to, co tam vidí či snad jen tuší soudkyně Mádrová, proto je opatrná. Respektoval bych její rozhodnutí, protože nevím, zda bych na jejím místě měl lepší.
Naštěstí její dnešní rozhodnutí neuzavírá cestu vpřed. Nic není ztraceno. Dnes je hlavním úkolem spřátelit všechny strany. Všimněte si, že hlavním vítězství zla bývá, že rozkmotří všechny lidi dobré vůle. Ale to je odvěký problém.
Když Jan Hus v Kostnici obhajoval svou vizi, jak chce řešit papežské schizma, tak proti němu neseděla řádka zloduchů. Ne, tam seděli ti, kterým také vadilo, že v církvi se hádají o moc tři papežové. Jenže tito lidé to chtěli řešit jinak než Hus. Ti chtěli jednoho papeže podpořit a ostatní zrušit. Musí se upozornit, že Hus by souhlasil s názorem, že kacíře je třeba upalovat, ale vehementně by oponoval, že on heretik není. Chtěl říci, že papež, když hřeší, ipso facto přestává být papežem. Dá se tedy říci, že i tam se neshodli lidé dobré vůle. Každý chtěl řešit problém po svém.
Zde musíme nabádat Klokánek, OSPOD, prarodiče Mauerovi i otce Coufala, aby k sobě našli cestu a vytvořili nějakou “smlouvu o přátelství a spolupráci”. Nepochybuji totiž, že všem jim jde o dobro dětí, i když každý si možná pod tímto souslovím představuje trochu něco jiného. Bylo by dobré, kdyby lidé dobré vůle v Brně neopakovali stejnou chybu jako v Kostnici a během následujícího půl roku ukázali, že jsou schopni se dohodnout. Přejme jim to.