V déledobějším horizontu nám však hrozí i ztráta české kultury a identity, protože Češi jaxi nejsou schopni reprodukce. I teď, když vrcholí revival Husákovo dětí, připadá na ženu 1,5 dítěte, což bezpochyby časem opět klesne někam k 1,3. Přitom na udržení stabilní populace potřebujeme 2,1 dítěte na ženu. S každou generací nám tedy ubyde jedna třetina lidí. Státní bankrot a postupné vymírání jsou proto skutečné hrozby, místo toho však jen pozorujeme, jak politici z těch svých přestřelek blbnou a jak se jim postupně začíná kouřit z uší. Zapomeňme ale teď na chvíli na ty skutečné problémy a pojďme se podívat blíže, jaké mechanismy ty politické hlavy tak přehřívají.

Šachy můžete hrát proti živému protivníkovi, nebo proti počítači, ale nikdy nemůžete hrát sám proti sobě. Důvod je nasnadě. Pokud totiž jako bílý vymyslím nějakou záludnou lest, tak nemohu zabránit tomu, abych při příštím tahu sám jako černý dokonale nevěděl, co má bílý za lubem. Prostě šachy nelze hrát sám se sebou. Bohužel to přesně dneska dělají vrcholní politici každou volnou chvilku. Například Paroubek vymyslí nějaký “geniální plán”. Pak si představí, co asi udělá Topolánek. Ovšem tenhle “Topolánek” není ten reálný, arogantní expremiér, co v té chvíli někde v Klánovicích asi mastí golf. To je jen fantazijní, představovaný Topolánek v Paroubkově hlavě. Tahle fantazijní figurka stejně jako u šachů zná všechny ty pikle, které právě Paroubek uflamboval. Navíc, protože je to z větší části produkt frontálního laloku Paroubkova mozku, sdílí s ním všechny jeho znalosti, dobré i špatné vlastnosti. Takže tento fantazijní Topolánek vzápětí vygeneruje obranu zcela v Paroubkově stylu, a tomu tak zhatí právě vymyšlený “geniální plán”. Hned je tedy třeba vymyslet obranu proti obraně... Tento bludný kruh se pak otáčí tak dlouho, dokud je Paroubek v nepohodě. Tato nepohoda, když se podíváme na politickou krizi, trvá dost dlouho na to, aby se jednomu začalo kouřit z uší. Tento psychologický proces je politicky neutrální, proto ho najdeme v hlavách vcelku všech politiků.

Tento kouř je především paranoidní. Protože politici jsou posedlí mocí a strachem, že o ni přijdou, proto i představovaní nepřátelé jsou posedlí mocí a netouží po ničem jiném než dotyčnému politikovi tu moc sebrat. Proto je vcelku pochopitelné, že skoro všichni premiéři byli posedlí vizemi o spiknutích. Ať je to spiknutí pravicové, levicové, novinářské ap. Když třeba klient nenávidí sám sebe, tak jeho sebenenávist není uskladněna v jeho jáství – on většinou neřekne: “Nemám se rád.” Ale bude přesvědčen, že lidi kolem něho ho nemají rádi a dělají mu naschvály, tzn. sebenenávist je uskladněná ve fantazijních postavách druhých lidí. Každý politik ví, kde má slabá místa či chvilky a jeho představovaní nepřátelé to samozřejmě vědí také - na rozdíl od těch nepřátel reálných. Proto existuje úměra: Čím větší strach, tím více se to v hlavě hemží fantazijními postavičkami, které vymyšlejí naschvály, tím více se politik stává paranoidním a vidí spiknutí za každým rohem.

Nejen pro manipulátory je typické, že když se dostanou do šlamastiky, přestaví si nějaké zlomové rozhodnutí a začnou rozvažovat: Jak by teď mohlo být krásně, kdybych se tehdy či onehdy rozhodl jinak. Učebnicovou ukázkou je věta z kresleného seriálu o Láďovi Smolíkovi, kdy vždy nakonci, když všechno dopadne špatně, si jeho matka povzdechne: Proč já blbá si nevzala Pištulu Hufnágela. Toto frustrované snění o ušlých příležitostech se vyznačuje tím, že člověk má tendenci vzít svá rozhodnutí zpět, odvolat, co bylo odvoláno. Když ale takto bez výstrahy otočí o 180 stupňů, má pocit, že na svůj obrat právo, že má nárok i na ušlý zisk a navíc dělá jako by nic.

Tento proces jsme jako na dlani viděli u Paroubka. Není to tak dlouho, kdy hodlal s pomocí poslanecké sněmovny zadupat Ústavní soud do smetiště dějin. Jinými slovy bestiárium jeho fantazijních postaviček se t.č. rozmnožilo o další zákeřný element zvíci Ústavního soudu. Když si s těmito nevyzpytatelnými Brňáky už nějakou dobu hrál, vyhodnotil situaci tak, že útok na brněnský soud by se mu nevyplatil, že by taky mohl prohrát volby, proto okamžitě hupsl na obrtlík a promtně otočil klikou ČSSD. Najednou, jako by nic, Ústavní soud je zrazu respektovaným, div ne milovaným orgánem... Možná si řikáte, že je to jako u blbých. Omyl, je to jako u manipulátorů.

Asi bych se měl Paroubkovi omluvit, že jsem si vzal na paškál jen jeho, když ostatní politici jsou na tom vcelku podobně. Každopádně pro Vás čtenáře mám takovou psychologickou hádanku: Zkuste přijít na to, jaká psychologická zákonitost má na svědomí, že představa hlavy, ze které jde kouř, nám připadá tak směšná. Jestli Vás psychologie nebaví, tak zkuste odpovědět, z čeho se může kouřit: z obrtlíku, z paškálu nebo z obou?