Poznámka na úvod: Reakce na listopadové události roku 1989.
Po deseti dnech se KSČ probudila a přešla do proti ofenzívy. Dnes hlásá, že chce být partnerem OF. Cílem tohoto článku je ukázat, že je to jen stará taktika směřující k udržení její moci.
Ne vždy se plně chápe, že marxisticko-leninské učení je v podstatě návod, jak dosáhnout komunismu. Každý návod by měl obsahovat dvojí: zaprvé definici cíle, tzn. co je cíl, co nám přinese, a za druhé popis činnosti, postup a výběr prostředků, zkrátka cestu, jak lze daného cíle dosáhnout. Otázkou však je, zda postup, který hlásá ML skutečně vede ke komunismu, zda není pouhou utopií. Jinými slovy, je-li správným návodem vedoucím ke šťastné společnosti či nikoli.
Základní idea prostupující učení ML je možnost napravit společnost skrze politický systém, skrze státní moc napravovat jednotlivce. Proto prý bylo nutno nejprve vytvořit socialismus a skrze tento nový společenský systém odstranit zlo kapitalistického systému. Teorie nás pak vede dále: socialismus se přetvoří ve šťastnou společnost, tj. komunismus.
Myšlenka, že je možno napravovat jednotlivce skrze moc státu, vychází z analogie člověka a společnosti. Tak jako člověk potlačuje své špatné myšlenky silou vůle, (např. chuť něco ukrást), tak společnost potlačuje tyto jevy skrze zákony a justici ap. Každá podobnost však v něčem kulhá. To se ukáže, budeme-li vést tuto myšlenku do důsledků: Tím, že člověk potlačuje své špatné náklonosti, upírá jim právo na realizaci, na existenci, (což je v případě krádeže v pořádku). Státní moc dělá to samé tím, že rozdělí společnost na dvě části - dobrou a zlou - to m odpovídat dobrým a špatným náklonnostem jednotlivce. Avšak zde je každému zřejmé, že vládnoucí část nemůže být tou špatnou. To je možno ilustrovat na ML definici práva: Právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. Špatnou skupinou budou samozřejmě všichni ostatní odporující nějak vládnoucí třídě. Ale nebudou špatní proto, že se mezi ně řadí zločinci, ale toliko proto, že jsou druzí, že nejsou vládnoucí. Rovněž mohou být v naprosté většině, ale jelikož jsou druzí musí být špatní. A státní moc jim upírá právo na realizaci, extrémně i na existenci. Pro takovou státní moc nemají žádnou cenu, brání v dosažení cíle, který má representovat vládnoucí část. Z tohoto vyplývá tak kruté a zrůdné zacházení s nepohodlnými lidmi: Stalinovy genocidy, masakr 17.11.1989, zacházení s politickými vězni, persekuce věřících atd. Neúcta k jednotlivci je jeden ze základních, ale nutně vznikajících rozporů mezi slovy a skutky komunistických stran.
Napravovat společnost pomocí mocenského aparátu sice není cílem sám o sobě, ale prostředkem, který sám o sobě vyžaduje pro své uskutečnění pomocné metody. Ale tyto pomocné metody se nemusí shodovat s obecnou morálkou, protože jejich cílem není obecná mravnost, ale dosažení a udržení moci. Tím se vysvětluje, jak je možno, že kodex budovatele komunismu je například proti lhaní, ale naše sdělovací prostředky lžou a zkreslují, až to bolí. To je další nutný rozpor mezi slovy, sliby a skutky.
Dalším charakteristickým rysem komunistických stran je jejich parasitismus, v době, kdy je strana slabá. Strana se přilepí na živitele, např. sociálně demokratickou stranu, a dělá, že má stejné názory, když dostatečně zesílí, osamostatní se a ve svobodném státě si důsledně udržuje linii, která jí poskytuje nejvíce lidí a podporuje myšlenku o dosažení státní moci, proto důsledně odmítá revisionismus, reformismus, pravičářství i krajní levici. Jakmile se naskytne možnost získat státní moc, jde po ní všemi prostředky, ať násilnými, tak nenásilnými. A následně potopí všechny své bývalé živitele a jede zcela po své linii nehledě na většinu (viz 1918, 1948 ap.) V tomto postupu je až neuvěřitelně důsledná.
Dnes strana silně zeslábla, proto okamžitě rozjíždí parazitické tendence. Chce se přilepit na OF a říkat: "Já jsem s vámi, mám stejné úmysly." Tak se totiž chová každý parazit: svého živitele zcela neničí, nýbrž jej využívá a oslabuje, jinak sleduje bezvýhradně svoje cíle. Proto tato taktika je též stará a známá.
Vidíme, že dnešní krize KSČ a celého socialistického tábora není nahodilá, ale nutná. Vyplývající zákonitě ze snahy skrze mocenský aparát napravit společnost. Někdo by mohl říci, že stačí odstranit tento požadavek z ML učení. Avšak pak už by to nebyla ML učení, ale obecný humanismus nebo křesťanství, které usiluje nejdřív napravit jednotlivce, a lepší jednotlivci budou tvořit lepší společnost. Tento postup je rozhodně realističtější než opačný, třebas není politický.
Výsledkem této úvahy jsou následující body:
1) Rozhodně odmítnout parazitující snahy KSČ, neboť se s nimi programově rozcházíme.
2) Proto odmítnout vedoucí úlohu KSČ ve státě.
3) Podpořit požadavky OF
4) Žádat svobodný tisk a veškeré sdělovací prostředky.
5) Žádat svobodné volby, tzn. s volbou z více kandidátů (stran),
s přímou volbou do nejvyšších zastupitelských orgánů
a přísně tajné, podobně jako za první republiky.