PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009

Dlouho jsem nechápal slovo oligarchie. Prostě jedno z těch divných slov, co začínají na “oli”, jako oliheň, olibán či olivín. Na konec jsem ale zjistil, že v oligarchii žiji. Obávám se, že jestli to půjde takhle dál, tak časem možná zjistím, že manželka je oliheň a že můj syn se jmenuje Olivín. Každopádně oligarchie má být složenina řeckých slov – oligo archie čili vláda málo lidí. Ke svému překvapení jsem zjistil, že je to dnešní politická realita.

V politických stranách je toho času organizováno něco málo přes sto tisíc lidí, což představuje okolo jednoho procenta obyvatel. Když z tohoto počtu odečteme všechny bezvýznamné podržtažky, zbude nám pár tisíc lidí u skutečné moci, tzv. politiků, kteří se mezi sebou přetahují o peníze, které se vyberou na daních. Uvědomme si, že nám vládne méně než jedno promile ze všech obyvatel. To není ani olibán, ani Talibán, to je již zmíněná oligarchie.

Doufám, že si pamatuji přesně číslo, které jsem kdesi jsem četl, totiž že za První republiky bylo u nás registrováno neuvěřitelných 60 tisíc spolků. Ovšem tehdy ještě civilizaci neovládala televize, tedy lidi neměli nic jiného na práci, než se sdružovat a spolčovat. Tento čas je ty tam. Jediné spolky, které dnes ještě trochu vzkvétají jsou mateřská centra. Jinak vše zachází na úbytě. Ať jsou to církve, Sokol, odbory či zmíněné politické strany. Zkrátka dnes očekávat, že přežité politické strany mohou kvalitně vládnout státu, je jako očekávat, že Anglie bude kvalitně spravována prehistorickou příšerou Loch Ness.

Dnes se lidé do politických stran nehrnou, tedy vzniká volný prostor, kde si může pár vykuků urvat poměrně velkou moc. Chce to jen mít tři předpoklady – pevný žaludek, hodně ohebnou páteř a umět se pohybovat v kalných vodách kabinetní politiky. Pak už je hračkou určit, kdo má být na volitelných místech volební kandidátky. V Čechách je poměr mezi pravicí a levicí vcelku konstantní, tj. 1:1, a tak už dlouho před volbami můžeme s jistotou vyjmenovat tak 80 % lidí, kteří po volbách zasednou do Parlamentu. Není divu, že přesně v tom okamžiku, kdy jsem pochopil, co je to oligarchie, jsem přestal rozumět sousloví “svobodné volby”.

Poslední hit, který se v této taškařici podařilo politikům vymyslet, je Paroubkovo manipulace s voličem. Ta první, jistá místa kandidátek obsadí věrnými ze své družiny a další místa doplní populárními postavičkami ze show businessu. Jedněmi z nich jsou herečka Brožová, hokejista Šlédr ap. Ale my voliči musíme vždy zpapat celou kandidátku. Proto voliči, kteří – nevím proč – chtějí mít za poslance hokejistu, musejí za to spolknout hořkou pilulku - Paroubkova oblíbence, který je před ním. Ano, je to absurdistán, ale to není kvůli tomu, že Paroubek je takový nebo makový. To je proto, že máme takto nesmyslný volební systém. To je, jako kdybyste si chtěli uvařit oběd a mohli si brát potraviny jen z pravé nebo jen z levé strany lednice, a to jen v tom pořadí, jaké vám určí soused odnaproti.

Je hrubou chybou, že politici před volbami vcelku přesně vědí, kdo bude a kdo nebude zvolen. Při tom by stačila malá úprava volebního systému. Ano, politické strany by určily, kdo má na kandidátce být a kdo ne, ale výsledné pořadí kandidátů by určili voliči sami. Například tak, že by se určilo podle počtu preferenčních hlasů. Preferenční hlasy jsou dnes prakticky nefunkční. Pochopitelně. Stojí snad Paroubek o to, aby jeho oblíbence na prvním místě kandidátky vyšachovala na nevolitelné místo nějaká Brožová?

Kdyby se před volbami nevědělo, jak dopadne výsledné pořadí podle preferenčních hlasů, byly by volby mnohem zábavnější a chodilo by k nim více lidí. Ano, bez pochyby by v parlamentu zasedli lidi jako Paroubek, ale nezasedlo by tam hodně jeho anonymních nohsledů. Dobrý politik by se pak poznal podle toho, jak umí komunikovat s voličem a ne, jak ovládá kabinetní politiku.

Lidí, kteří mají předpoklady být dobrými politiky, je hodně, ale málo z nich má žaludek absolvovat cestu skrze politickou stranu – od místní organizaci až po “politbyro”. Proto vždy zuřivě nesouhlasím s tvrzení, že máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. Když znáte kvality našeho volební systém a když Vám třeba Paroubek ukáže, jak se s ním dá manipulovat, pak víte, že tato věta je asi tak pravdivá jako tvrzení, že máme počasí takové, jaké si zasloužíme.