Nevíte náhodou, co znamená rčení: "Nomen omen"? Lidé se totiž dělí do tří skupin. Cimrmanologové tvrdí, že je to je finský překlad Cimrmanova nesmrtelného výroku: "Chlast slast." Druhá je větev je feministická, která v tom slyší nářek neprovdatelné gospel zpěvačky: "No men? Oh men!". Třetí jsou latiníci. Ty poznáte tak, že právě teď při čtení mají oči v sloup. (Pokud tedy víte, jak vypadají "oči v sloup". Já se musím přiznat, že jsem v kině viděl oči na šťopkách, ale v sloup opravdu ne.) Každopádně ti nepřesvědčivě tvrdí, že to prý znamená: "Jméno znamení" To zas první dvě skupiny popírají, že to prý jsou vzory středního rodu - jméno, moře, kuře, znamení...
No tak nevím, ale můj kolega, Dr. Sedláček, často říkával, že naše jméno nám zní jako rajská hudba, a proto jej máme při telefonování svému protějšku často opakovat a nejlépe si ho hned na začátku rozhovoru napsat na papírek, abychom třeba partnera omylem neoslovili jménem, které zní jako rajská hudba úplně jiným uším.
Jméno je jako náš obraz v zrcadle. Pokud se máme rádi, tak se nám líbí naše jméno i obraz a jsme s nimi identifikováni, ať jsou jakýkoli. Pro malé děti je navíc každé jméno nové. Viktor je pro ně stejné nové jako Erlan. Erlan je totiž jméno mého syna, jak dnes už vědí celé Líbeznice. A díky tomuto zákonu se vůbec nebojím, že by s ním nebyl v dospělosti identifikován. To záleží, jak ho budu vychovávat, ne na tom, jaké má jméno.
Považuji proto za zbytečný byrokratický opruz, když stát určuje rodičům, jaké jméno dítě může dostat a jaké ne. Víte, na matrice bují úplně jiný nešvar. Každý den tam mají řadu matek, které mají zcela tmavé dítě prý s vietnamským otcem. To je samozřejmě lež. Jistě by proto bylo užitečnější, kdyby poslanci místo buzerování občanů raději udělali přítrž tomuto obcházení zákonů.