Jeroným Klimeš podle svých slov nikdy nechtěl být psychologem a k oboru se dostal omylem studijního oddělení. Na jeho webových stránkách najdete počítačové programy, komentáře k reality show Vyvolení nebo Kubicově zprávě, ale i příspěvky do křesťanského magazínu. Pracoval na střední policejní škole, s postiženými dětmi, na Lince bezpečí, na výzkumu oční kamery i pro ombudsmana. Doktora Klimeše jste mohli vidět také v populární talk show Jana Krause “Uvolněte se, prosím.”
V polovině září 2007 přijal pozvání Plzeňského kraje a Stálého zastoupení České republiky při EU v Bruselu, aby zde přednášel o problematice partnerských vztahů.
Psychologie. V různých podobách, mám velké množství aktivit. Mojí hlavní specializací jsou partnerské vztahy, ale nemám stálou ordinaci.
K tomu mě podnítil můj vlastní velký životní rozchod v roce 1997. Hledal jsem literaturu, která by mi pomohla se v té situaci zorientovat, ale nenacházel. Tak jsem si tu knížku prostě napsal sám jako takovou autoterapii. Shrnul jsem v ní jevy, které jsem u sebe pozoroval, ale nikde v literatuře nebyly popsané. Například, jak je možné, že čím víc jeden z partnerů miluje, tím méně miluje ten druhý? Ptal jsem se kolegů – “Znáte to, víte o čem mluvím?”. A oni odpovídali, že to samozřejmě znají, ale jméno to nemá.
Našel jsem spoustu příkladů v etologii, chování zvířat, ale nemůžete rovnou aplikovat krávy! Je potřeba to srozumitelně přenést na problematiku partnerství. Snažil jsem se tedy vytvořit takové “leporelo”, které by bylo přístupné pro všechny, kteří umějí číst a psát, bez ohledu na další vzdělání.
Byl bych blbej, kdybych to nedělal. Jako psycholog jsem ve svém životě v mnoha ohledech asi opatrnější.
To má hlubší kořeny. Žijeme v atypickém prostředí kanceláří, v blahobytném světě. Dřív lidé chodili do práce na pátou, šestou ranní a vraceli se ve dvě a od té doby pracovali doma na zahrádce nebo na chatě. Tím dosáhli toho, ze měli vyrovnanou zátěž – pracovali z části psychicky, z části fyzicky a prostě se to rozložilo. Dnes tráví lidé dvanáct, třináct i více hodin v kancelářích. Je to běžné, dá se říct normální, “volání přírody”, ale sebedestruktivní.
Tenhle styl se dá žít, když je člověk v mladší dospělosti, mnohem hůř pak s rodinou. Ve své podstatě je to vlastně provizorní životní styl, který má ale stále více tendenci protahovat se do dospělosti. Pak přináší následky v podobě rozbitých rodin a partnerských vztahů. Je to styl nový, nevyzkoušený. Lidé mají radost, jakou dělají kariéru, ale na druhou stranu na to doplácí rodina. Lidé se prohřešuji na svém životním plánu. Kariéra je samozřejmě jeho přirozenou součástí, ale je tu taky oblast rodiny, rodinný život. Lidé si dnes musí dávat pozor na to, aby naplnili svůj životní plán.
Samozřejmě. Ale je třeba včas z toho rozjetého vlaku vyskočit a naplnit svůj životní plán, v podobě jaké chcete. S rodinou, nebo bez ní, to záleží na vás. Ale je dobré si to dopředu promyslet. A počítat s tím, že jednou vám bude taky šedesát a nenajdete uspokojení v tom, že jste za svůj život vyprodukoval 450 tun dokumentů.
Vztahy na dálku jsou asi to nejhorší. Dá se popovídat si po Skypu, to ano, ale zkuste někoho po Skypu pohladit! Lidé si vymysleli celou řadu zlepšováků, aby si takovou situaci usnadnili, ale lidské teplo nikdy nenahradí. Vztahy na dálku po čase nevyhnutelně degenerují. Dá se to vydržet tak půl roku, rok, ale jakmile odloučení trvá delší dobu, je třeba racionálně uvažovat o přesídleni, byť dočasném, nebo o rozchodu.
Jistě jsou lidé, kterým to vyhovuje míň, jiným víc, ale většinou jsou ty vztahy asymetrické a to vede dlouhodobě k problémům a konfliktům. Rodina si často zdánlivě dokáže zvyknout na tento život, ale pak se všechny problémy kumuluji. Tady se dají jako příklad uvést společné dovolené. Pokud se rodina během celého roku málo vidi a pak spolu vyjede na dovolenou, většinou je těch 14 dní k nevydržení. Podobně je to s Vánoci. To je pak obrovská pecka pro celou rodinu, hlavně děti. Ty jsou tátu zvyklé vidět hodinu, dvě denně a najednou je s nimi celé dny. Pak nevědí, co si společně stráveným časem počít.
Současný svět je k dětem velice nepříznivý. Tento svět je krásný a blahobytný, ale je to svět, ve kterém se dětem špatně žije a kde se děti špatně vychovávají. Děti mají přirozenou tendenci napodobovat dospělé. Kancelář, ve které sedíme, je sice krásná, ale pro dítě nevhodná, narozdíl například od dílny, kde se dítě může zapojit, dobře se cítit i učit. V kanceláři se dítě nudí.
To je pokus nastavit přirozený stav. Dítě existuje s rodiči. Musíte mu vytvořit podmínky, aby s nimi mohlo být. Dnes se rodiče bojí vypustit děti ven do parku a na ulici, aby si tam hrály. Je to nebezpečné. Proto si vychováváme “děti interiéru”, které tráví čas u počítačů a hledají zábavu ve čtyřech stěnách, v minimálních prostorech. Rodiče musejí neustále vymýšlet program, školy, kroužky. Takže se z nich navíc stávají děti organizované zábavy!
V nehorší situaci jsou matky, které tráví celé dny samy doma s dětmi. Dítě se v nepřirozeném prostředí bytu doma nudí a zlobí, takže není divu, že po dvou třech dětech mají matky pocit, ze se jim rozskočí hlava. Dnes když manžel pracuje v kanceláři, žena ho vidí hodinu denně, a to je ještě duchem nepřítomný, a tak trpí chronickou samotou. Děti ženě partnera v komunikaci nenahradí, proto jsou nespokojené a snaží se utíkat do práce, čímž zase ztrácejí rodinu. Totéž pro muže - co doma s nespokojenou manželkou? Je to začarovaný kruh, ze kterého se bude těžko hledat řešení.
Když omezí práci, chlap přijde do bytu a nemá do čeho píchnout. Je třeba si uvědomit, že spousta lidí zůstává v práci ne kvůli tomu, ze by tam museli být, ale protože doma nemají jinou náplň. Nedá se celý den jezdit na kole, hrát squash nebo golf. To je příjemné zpestření, ale ne smysluplná náplň. Už jsou pryč doby, kdy se přišlo domů a muselo se postavit kus baráku, vymalovat nebo položit podlahu svépomocí. Dnes máme peníze, pozveme si firmu.
Jako z dávných zemědělců se stali pastevci, tak z nás se prakticky přes noc stali euroúředníci. To je obrovská změna. Výhodou dnešního světa je naprostá svoboda v sexuálním životě, partnerském životě. Neexistují pravidla. Nikdo zatím neví, co se vyplácí a co ne. Prostě dělejte si co chcete. Jako první přichází kulturní šok. Jé, to je krásné, já mám mikrovlnku, domácí kino, krásný vybavený byt, teplo. Každý přístroj nám šetří spoustu času, ale my pak nevíme, co s ním. Vždycky je chleba o dvou kůrkách. Máme blahobyt, vše po čem jsme dlouho toužili, ale je to nebezpečné. Tak jako v dobách dávných pastevců je výsledkem masové vymírání. Děti jedno, dvě. Často pak ve stáří zůstáváme sami.
Například je potřeba budovat si bydlení tak, aby rodina byla pohromadě. Aby vnoučata mohla být přirozeně v kontaktu i s prarodiči. Dnes pokud chceme, aby si děti užily prarodičů, vezeme je 150 kilometrů. Proto já například podporuji myšlenku dvougeneračního bydlení. Aby dítě přelezlo dvorek a bylo o prarodičů.
Ano a pak končíme na stáří v domovech důchodců a v LDN. Ale je to o tom, co si sami připravíme. Tady je dobře vidět, jak je důležité neplánovat jen kariéru, ale říct si, co chci i mimo kariéru a po jejím skončení. Nejen plánovat na pět, deset let dopředu.
Jako teď, ale mluvíte vy. Moji klienti jsou zvyklí na velmi neformální prostředí. Konzultace probíhají většinou v restauracích, v kavárnách. Bohužel se svými dalšími aktivitami nemůžu nabídnout dlouhodobé terapie.
Já se snažím udržet si odstup. To je asi moje přirozená povaha už od dětství. Samozřejmě, že se to může stát, ale ty případy se dají spočítat na prstech jedné ruky. Je to jako ten vtip jak jde gynekolog z práce a nějaká dáma mu nabízí, že mu za 500 Kč ukáže přirození. Pro mě, když to slyšíte pořád, tak už to berete jako rozhovor o “houskách na krámě”. Uvědomuju si, že ty věci jsou považované za intimní, ale já to tak neberu. Jsou to věci, o kterých se ve společnosti prostě nemluví. Klasický příklad je samomluva. Všichni to dělají, ale nemluví se o tom. Je to žité tabu. Dnes si lidé víc povídají o tom, jak souloží, než o samomluvě. Se mnou lidé mluví o věcech, o kterých s nikým dřív nemluvili, ale ty věci skutečně žijí.
Především mohu pomoct klientovi překlenout dobu smutnění. Připravit na to, co bude následovat. A když jsem přesvědčen, že vztah nemá budoucnost, nebo naději na záchranu, nemažu mu med kolem huby. Musím mu vysvětlit, že je třeba být v klidu, počkat na reakci partnera. To je samozřejmě velmi obtížné. Když vám umírá dítě, nemůžete být v klidu, stejně když se vám rozpadá vztah, na kterém vám záleží. Ale je potřeba, aby ten neklid celou situaci ještě více nezhoršil. Můj úkol je tady často hlavně lidi zklidňovat.
O pilotní přednášku psychologa byl ze strany české komunity v Bruselu velký zájem. Podle slov organizátorů se pro období českého předsednictví v Radě EU připravuje dokonce stálá služba psychologa. Možnost konzultace s odborníkem by měla pomoci Čechům žijícím v Bruselu vyrovnat se nejen s vysokým pracovním nasazením, ale také s osobními problémy, které s sebou dlouhodobý pobyt v zahraničí nevyhnutelně přináší.