Jan Keller Souvislosti 25.03. 2021
Poznámka JK:
Toto je pro mě objevný článek prof. Jana Kellera. Vysvětlil mi, co jsem doposud nechápal. Například proč levice neustále jede podle pravidla: "Zastávám se slabších, i když nejsou v právu." (Právo na vši) Teď je to jasné - menšina je hodnotou, pro kterou se musí většina uhnout a obětovat. Též už chápu, proč jim víc vadí křesťané než Islám. Oni se opravdu domnívají, že Islám ochotněji vstřebá idee multikulturalismu a bude tolerantnější než křesťanství. Stejně tak jsem pochopil, proč Istambulská smlouva tolik útočí na folklór, což mi rozum dřív nebral. Pochopitelně oni chtějí lidi bez paměti a bez minulosti.
Jinými slovy jako každý derivát komunistické ideologie: Na první pohled to vypadá krásně, bohužel každý - někdo dřív, někdo později - zjistí, že to trpí jednou zásadní vadou: Tento krásný sen není realizovatelný, odporuje, jako všechny komunistické idee, lidské přirozenosti a zákonitě se zvrhne v ukrutné násilí na lidech.
Potvrzuje i mé přesvědčení, že Evropská unie, přesněji řečeno zřejmě velká část lidí v Bruselu, vůbec nesleduje zájmy lidí, ale chce jen prosadit, aby tady vedle sebe žilo, co nejvíce kultur. Takže starousedlíci se musejí vzdát své minulosti a folklóru a ti noví, uprchlíci, si tu mohou dělat, co chtějí. My to musíme přijmout.
Uff. To je silný kafe.
Díky, pane profesore, za objevný článek.
Každopádně pošahanost komunistických ideí je možno ukázat i na tomto příkladu. Marx-leninismus usiloval o společnost bez hladu. Ta mu na západě vznikla i bez proletářské revoluce. Na proti tomu komunistický východ celkově krachoval. Nyní levice přichází s ideou násilného prosazení multikulturalismu. Opět je místě jim připomenout. Levičáci, vzpamatujte se, multikulturalismus a rozhádanou, rozdrobenou a nejednotnou společnost nemusíte prosazovat násilím. Ta už tu dávno je a jsme z toho zoufalí. Multikulturalismus nám vznikl bezděky a já tomu říkám babylonský efekt a ostrůvková společnost. Otcové či obecně rodiče se v rozvodech odcizují od dětí. Manželé se nedívají na stejné filmy, souded si žije vlastním poloruským životem, vedle sousedé si grilují, ale já tam nejdu. Většinu svých příbuzných jsem neviděl řadu let. Kvůli kovidu je rozpolcená celá ČR. Rozhádaně multikulturní jsme i v rámci jedné farnosti - jedna kapela nechce hrát stylem druhé kapely atd. Opravdu potřebujeme lidi sjednocovat a sbližovat ne multikulturně rozdělovat. Multikulturalismus vzniká spontánně chaoticky sám. Jednota vyžaduje úsilí.
Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.
Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace.
Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže.
Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování.
Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně.
Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě.
Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny.
Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají.
V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.
Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí.
Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment.
Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.
Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané.
K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ.
Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích.
Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.
V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí.
Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich.
Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.
Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti.
Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.
Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově.
Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.
Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým.
Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity.
Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie.
Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.
Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu.
Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.
Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.
Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020
Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.