Jacksonovo svědectví o amerických soudech

Jeroným Klimeš 2005

Soudce se rozzlobil. Bouchl pěstí do stolu a do hodiny stála popová hvězda před soudem. Nepřipadá vám to jako scéna ze science fiction? Jak to tam za tou velkou louží dělají, že jim ty soudy tak pracují? Důvodů bude celá řada, ale budou mít jeden společný jmenovatel - zdravý rozum a pořádek. Když člověk poslouchá, co se okolo našich soudů děje, tak má pocit, že je sám v nějaké komedii plné omylů.

Není to tak dávno, kdy televize ukázala, že Slováci jen zavedením počítačového systému zkrátili čekací dobu u soudů na třetinu naší. Jednou z překážek zavedení takového systému neochota našich soudců se učit počítače. Je fascinující, že vysokoškolsky vzdělaní doktoři práv, kteří mají obvykle IQ přes 120, se tváří, že nejsou schopni se naučit ovládat to, co s přehledem zvládá každá sekretářka. Tak nám ostentativně dávají najevo, že se svými platy přes 30.000 Kč, jsou to jen draze placení hlupáci nebo lenoši. Ale jestliže se v justici hraje na krále blbečků, tak by si soudci měli udělat pořádek především ve svých řadách.

Soudci, který naučil Jacksona panáčkovat, nebylo mezi 25 a 30 lety. Autorita soudců se vždy odvíjela od osobní zralosti, přirozené autority a úcty, kterou zpravidla starší a moudří muži ve společnosti požívali. Dvě znepřátelené strany si zvolily nestrannou autoritu, a chtěli po ní, aby nestranně rozsoudila jejich spor. To je přirozená funkce soudců, kterou nemůžeme žádným zákonem změnit. Není možno posílat občany za rychlokvaškami právních fakult a čekat od mlaďoučkých soudců, že moudře rozhodnou záležitosti, o kterých neví nic víc než dikci zákona. Když si vezmeme případ plastikové hvězdy, tak pětadvacetiletý soudce by dnes ještě možná opájel při vzpomínce, jak na si před sedmi lety zatrsal na jeho koncertu a zhulil se trávou. Proto si myslím, že podmínka třiceti let pro soudce je opravdu spodní hranice. Spíš by měla být ještě vyšší.

Od soudců totiž nečekáme, že se nabiflují trestní právo a budou "ready" na cokoliv, ale že budou empaticky rozumět podstatě sporu a na toto pochopení pak aplikují dikci zákona. V případě božského Majkla je ve hře řada možností. Jackson může být postižený pedofílií, tj. dávat přednost sexuálnímu uspokojení na dítěti před zralou ženou. Jeho neurotické potíže, řada plastických operací či odpor vůči vlastní rase by tomu jen nasvědčovaly. Ale ne každý, kdo zneužívá malé děti, je pedofil. Může to být jen pouhé kriminální chování.

Na druhé straně obvinění dítěte může být účelové. Dítě může být též instruováno matkou. Takové chování matky může být vedeno čirou vypočítavostí, tj. bezcharakterností či kriminálními motivy. Nicméně existují případy, kdy takové chování matky vyplývá z psychiatrické choroby. Ta se nazývá po mém jmenovci z 18. století, německém šlechticovi Karlovi Jeronýmovi von Münchhausenovi, kterého známe spíše pod přezdívkou baron Prášil. Zde by se jednalo tedy o Münchhansenův syndrom v zastoupení, tj. případy, kdy si rodič vymýšlí a někdy i sám působí obtíže dítěte, aby z toho měl vlastní prospěch, ale toto své chování není schopen ovládat.

Mohou to být i nejrůznější kombinace těchto možností. Pouhá znalost trestního práva či psychologie ale nestačí. Soudce musí mít osobní zkušenost s vypočítavými lidmi, citovým vydíráním, manipulativním bojem o moc, překompenzovanými pocity méněcennosti atd. Nad těmi všemi znalostmi, zkušenostmi a dovednostmi by se pak měla vznášet životní moudrost - musí tak nějak lidsky vytušit, kde asi leží pravda. Podle ní pak dát výrok o vině a případně stanovit míru trestu. Pochybuji, že něčeho takového jsou schopni 25letí soudci, i když chápu, že odsunuté čekatele rozhodnutí presidenta pěkně dožralo.