Izrael není náš nejstarší synek
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004
Když jsem studoval sourozenecké konstelace, tj. vztahy mezi sourozenci, dočetl jsem se, že nejstarší sourozence provází zřetelné výhody i nevýhody. Výhody spočívají v tom, že jsou zpravidla pokračovateli rodu, rodinných hodnot a tradic, mívají větší vzdělání a bývají úspěšnější v práci. Ale nevýhody jsou také markantní. Bývají více neurotičtí, mají více emocionálních problémů ap.
O těchto sourozeneckých konstelacích jsem se bavil s kamarádem, který měl již rodinu, a ten mi povídá: "Já to chápu. Prostě když je v dětském pokojíčku řev, tak tam vletím a zařvu na toho, kdo je schopen mi rozumět - to je pochopitelně ten nejstarší, od toho se samozřejmě očekává, že bude chytřejší, že ustoupí a že má mít celou situaci pod svou kontrolou." Na tento moudrý postřeh jsem si dneska vzpomněl, když jsem četl, jak se slétla kritika na Izrael, který si dovolil zabít vůdce, který na jeho území organizoval mnoho teroristických atentátů. Tato jediná smrt vyvolala mnohem větší mezinárodní odezvu než 190 mrtvých v Madridu.
Svým způsobem je to nepochopitelné. Proč se kvůli smrti jednoho člověka vyvolá mezinárodní jednání a kvůli 190 mrtvých Španělů je ticho po pěšině? Prý se s těmi mrtvými v Madridu nedá nic dělat. Tento výrok však zapadá do předchozího náhledu. Teroristé se chápou jako nejmladší dítě, které ještě nemá rozum, nebo jako neosobní síla, která se prostě jen tak objevuje, není ovladatelná, není pochopitelná, tedy nemá smysl jí klást vinu. Vinu totiž můžete klást pouze někomu, kdo je nám podobný. Mnohem více budeme obviňovat vlastního partnera či dítě než cizince. Mnohem více se budeme zlobit na člověka, než na stroj či neosobní sílu.
Zde totiž může být zakopán pes. Na Izrael se teď slétla kritika, i když bilance mrtvých je velmi v jeho neprospěch. Proč? Protože mezi všemi těmi národy, kterým nerozumíme, on je nám nejvíce podobný, a tak od něho - jako od nejstaršího synka - očekáváme, že bude rozumnější, chytřejší a že jako moudřejší ustoupí.
Ale i přesto, že tyto pocity jsou přirozené, přesto se domnívám, že je v tom Izrael relativně nevinně. Západní svět není táta Izraele, stejně tak mezi Izraelem a Palestinou není sourozenecký vztah. Izrael je ve válce s okolním arabským světem, stejně jako naše civilizace je zatažena do ideologické války s Al-Kajdou, i když to zatím účinně popírá a vytěsňuje.
Uvědomme si, že Evropa žije dvě doplňující se zásady: "Co tě nepálí, nehas! Jestliže tě něco pálí, tak to stačí popřít a ono tě to pálit přestane." Primát v tomto směru kupodivu nedrží Češi, i když jejich reakce na blížící se povodeň do Prahy, byly rovněž příkladné. Je to především Francie, která má obdivuhodnou schopnost sama sobě kroutit krkem za laskavého přispění druhých. Stačí si vzpomenout na její iluze za Mnichova v roce 1938, nebo na zlatou medaili, kterou udělili filmu Triumf vůle od Leni Liefenstahl, jenž oslavoval Norinberský sjezd NSDAP.
Nedorozumění mezi Evropou a USA s Izraelem spočívá v tom, že Evropa se domnívá, že když se bude culit na Al Kajdu, tak Al Kajda se bude culit na ni. Jenže takto se Evropa culila na Hitlera a náš president Beneš na Stalina a všichni tito laskaví vládcové se zase culili na ně. Jak toto roztomilé culení nakonec dopadlo, víme všichni. Ale ruku na srdce. Kdy se konečně poučíme, že v mezinárodním měřítku culení moc nepomáhá? Kolik mrtvých potřeboval průměrný Čech, aby mu došlo, že už žije v Protektorátu Čechy a Morava a že Francouz není dobrý spojenec? Kolik vody musí být v Metru, abychom pochopili, že dneska s ním už asi nepojedeme? Kolik sebevražedných atentátů bude muset být v Čechách provedeno, abychom pochopili, že stojíme tváří v tvář střetu ideologií?
Jenže toto všeobecné popření reality, ve kterém se Evropě tak hezky žije, vyvolává pocit nadřazenosti, až otcovský pocit, kterým pak ona napomíná okolní státy. Avšak Izrael není náš nejstarší synek, ani USA nejsou naším sourozencem, i když jsou nám civilizačně mnohem blíže než ostatní státy. Možná je to právě Evropa, která je tím narcistickým, nepoužitelným bratránkem, který pořád kritizuje, nikdy s ničím pořádně nepomůže, ale za kterého se pak musí tahat horké kaštany z ohně, když už mu situace přerostla přes hlavu díky vlastní omezenosti.