Granáty připravit! Granáty!! Hurá!!!

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Na povel "Granáty připravit! Granáty!!!" vyrazí vojín ze zákopu. Hází před sebe útočný granát, samopalem si kryje oči a řve: "Hurá!!!" Takto bolševik připravoval vysokoškolské studenty na válku s imperialistickým nepřítelem. Jaké překvapení, že na druhé straně žádný bojechtivý nepřítel nebyl. Dneska jsme na té druhé straně my a najednou máme pocit, že neexistují žádní bojechtiví nepřátelé, že s každým je možno se nakonec domluvit po dobrém. Bojechtivý bolševik viděl za každým rohem zákeřného nepřítele. My v každém člověku vidíme mírumilovného beránka. Každý v tom druhém vidí vlastně sama sebe. Tomuto procesu se v psychologii říká projekce. Zkrátka druhý člověk nám slouží jako projekční plátno a na to si promítáme svá přání a touhy.

Pokud máme dobré nitro, tak projekce nám vytvoří iluzi, že žijeme mezi dobrými lidmi. Pokud je naše nitro zlé, tak jsme obklopeni krvežíznivými zloduchy. Ale ani projekce vlastního dobrého úmyslu do druhých není zdravá. Je sice příjemná, ale je zrádná, protože díky ní nežijeme v realitě, ale v iluzi, kterou si nalháváme. Z této iluze nás zpravidla probudí až nějaký nehezký otřes, třebas výbuch Na Příkopech. Najednou zjistíme, že jsme obklopeni ne víceméně tolerantními a smířlivými demokraty, jako jsme my, ale často naopak kriminálními hyenami. Všimněme si, že této iluzi podléhala i policie a přehlížela první náznaky zločinů masových vrahů, jako byli Stodolovi, či sousedské konflikty N.N.<upřesnit jméno> Byli bychom na omylu, kdybychom si mysleli, že to byla ze strany policie jen lenost a fušerská práce.

Čím silnější je projikované přání, tím větší fakta jsme ochotni popírat. Například experti v tomto směru jsou Francouzi, kteří takto často idealisticky věří těm, kteří jim později zakroutí krkem. Stačí si vzpomenout na jejich iluze za Mnichova v roce 1938, nebo na zlatou medaili, kterou udělili filmu Triumf vůle od Leni Liefenstahl, jenž oslavoval Norinberský sjezd NSDAP. Stejně tak naše přání, aby povodeň nespláchla Prahu, vedla k popírání již evidentního nebezpečí.

Během posledních dvou set let se věří, že mírností demokracie je možno vyřešit všechny problémy. Tuto iluzi provází i uvolnění sexuální morálky, rušení tělesných a krátkodobých trestů, pranýřů i trestu smrti ap. Toto naše přání je ale opravdu silné - opravdu si hodně přejeme žít ve svobodném světě a ne v policejním. Nechceme být kontrolováni a omezováni. Chceme mít všechny demokratické svobody. Zčásti to jde, ale mnohdy ne, mnohdy se jen necháváme uklimbat s růžovými brýlemi na očích. Ze spánku nás probouzejí výbuchy jevů, o kterých jsme si již mysleli, že v moderním světě nejsou možné.

V rámci stejného procesu projekce nevěříme ani těm, kteří mají jiné problémy než my. Nevěříme Israeli, že neví, co si má počít s pumovými atentáty. Najdou se i tací, kteří si myslí, že si za to Židé mohou sami. Ale rychle nám zatrne, když to začne bouchat u nás, a to není žádný terorismus, ale pouhé vyřizování účtů mezi zločineckými gangy. Takové zločinecké praktiky se ale snadno stanou terorismem v tom okamžiku, když nějaký takový gang obrátí pozornost a své praktiky vůči státu či se jeho úhlavním nepřítelem stane většinová společnost. Budeme i nadále věřit iluzi, že s takovými lidmi je možno se domluvit prostředky mírné demokracie? Mýt si ruce a tvrdit, že my se s každým dokážeme domluvit po dobrém? Budeme i na dále dávat přednost sladkým iluzím před trpkou, ale pravdivou realitou?

Stejně jako v psychologii je velice obtížné najít hranici mezi pravdou a projekcí vlastního nitra na druhého člověka. Ani teď není snadné říci, kdy se jedná o klamné popírání evidentních faktů a kdy jen malování čerta na zeď. Nicméně štěstí přeje připraveným.