PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Kdysi jsem jel vlakem se svou malou neteří, která vyrostla v Kanadě. Prohlíželi jsme si časopis, když jsme narazili na obrázek kanadské vlajky. Ukázal jsem na ni a řekl: "Kanada, Kanada..." Monice se rozzářila očíčka. Začala skákat po sedačce a na celé kupé skandovala: "Kanada, Kanada." Tou spontaneitou mi vzala dech. Vyrostl jsem za bolševika. Žádnou identitu s Československou socialistickou republiku jsem nepociťoval, spíš naopak jsem se považoval za štvance režimu. Představa, že bych poskakoval s českou vlajku a skandoval: "Čechy, Čechy," mi přišla absurdní. Vyvolávala vzpomínky ze školy, kdy jsme museli do oken vylepovat českou vlajku spolu s rudou, okupantskou. Pohled na přirozenou národní identitu, kterou měla moje neteř s Kanadou, mi však byla zrcadlem, že je něco nezdravého na mém postoji k české vlajce či národu.

Tento odtažitý vztah vůči vlastnímu národu a státu je pro Čechy typický. Raději nosíme trička s americkou vlajkou než s českou. Je přeci všem jasné, že ty americké jsou "jaxi víc kůl". Naštěstí vyrůstá nám generace, která začíná mít mnohem více národní hrdosti než máme my dříve narození. Může za to Sametová revoluce? Ani moc ne. Mohou zato snad naši nezkorumpovaní politici, kterým jde o blaho voličů? Cha cha cha. Vtip stranou. Mohou za to nečekaně naši sportovci a především jejich fanoušci. Díky jim vidíme, jak děti nosí hokejové a fotbalové dresy s naší vlajkou, rozzářené holky s tvářemi pomalovanými do trikolory atp.

I když fotbalové fanoušky si často spojujeme s vandalstvím, házením kamenů po vlacích a jinými trapnostmi, přesto na nich kromě budování národní identity musíme obdivovat ještě jednu věc. Totiž schopnost naplno se radovat a prožívat štěstí z vítězství. To nejsou inhibovaní intelektuálové, kteří mudrují v kavárnách ve smradlavém dýmu cigaret nad čtvrtou kávou o nesmyslnosti lidského bytí. Nadšení fanoušci tento smysl bytí mají, drží jej pevně v rukou a je fakt naprosto bezproblémový! Není divu, že tento zážitek je opojný a návykový. Škoda jen, že nejde naordinovat. Přiznávám, že ani já nedokážu jezdit na střeše houkajícího auta, mávat vlajkou a řvát jako smyslů zbavený: "Češyyyy!!! Češyyyyy!!!"

Naštěstí jsem zjistil, že nejsem tak úplně sám. Mám vzor, se kterým se mohu identifikovat, aniž bych se musel cítit trapně, že jsem málo Čechem. Tímto vzorem mi není nikdo menší než samotný inženýr Ivan Mládek. S ním si totiž při pohledu na sportovní fanoušky zazpívám: "Důležitý, tvrdý zápas, my a Kanada. Lidé křičí, štrašný nervák a mě napadá: Copak asi dělá moje sladká Lulu, hmm hmm, z Honolulu?"