PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Mám kamaráda - právníka. Má široké všeobecné znalosti, miluje poezii, ale přesto má jednu mužskou vášeň - fotbal. Po práci chodívá v obleku na zápasy. Tam vytáhne vlajku svého klubu, přehodí ji přes ramena a změní se v nepříčetného fotbalového fanouška. Svět se rozštěpí na dobré našince a zlé cizince. Adrenalin se vyplaví. Hlasivky na pokraji zhroucení. Po zápase sbalí vlajku do nablýskané aktovky a v lakýrkách odkráčí domů. Ze zvířete je opět profesionál.

Díky tomuto kamarádovi jsem pochopil, jak funguje mysl fanouška. Pro mě totiž sledování fotbalu vždy představovalo jen Brownův pohyb figurek po louce a bylo atraktivní asi jako obchod se šminkami. Pro něho je to však válečná vřava a to zřejmě doslova. Přeci jen byl  člověk ve své evoluční historii víc formován válkami než fotbalem. Voják potřebuje mít schopnost se naprosto ztotožnit se svou stranou a vší silou zaútočit na protivníka. Ale schopnost, která je užitečná v jednom prostředí nebývá ideální v druhém. Jenže své sklony uskutečňujeme všude - i tam, kde to zdaleka není vhodné. Umění vidět svět rozštěpený na dobré a zlé zdaleka není ideální pro partnerské soužití, a to zejména v období rozchodů či krizí.

Pokud takový muž si idealizuje svou partnerku a zároveň sám sebe vidí jako zdroj všech problémů, vnímá i rozchod jako fotbalový zápas, kde jeden musí vyhrát a druhý prohrát. Odchod ženy pro něj pak představuje odchod všeho dobrého, co v jeho životě kdy bylo. Zůstal jen ten špinavý červ, kterého si nikdo nemůže vážit, který žije úplně zbytečný život. Lidé černobílým viděním světa mají problém se smířit s faktem rozchodu. Po svém bývalém či bývalé zoufale touží i několik let. Po čase si často uvědomí, že jim ani nejde o to, aby s bývalým partnerem žili, ale aby jen zvrátili skóre. Prostě obnovili vztah a pak ho sami ukončili. Nesnesou, aby to byl ten druhý, kdo řekl "sbohem".

Manželství ale není fotbal - tam vždy buď oba vyhrají nebo oba prohrají. Dnes jsem v autobuse zaslechl rozhovor několika náctiletých holek. Jedna tam rozvíjela teorii, že se chce vdát, až když jí bude padesát, protože pak už se prý nestačí rozvést. Říkala: "Já se chci vdát, ale nechci se rozvádět. Moje máma se rozvedla v pětatřiceti. Svatba stojí peníze, rozchod stojí peníze, pak ty tahanice o majetek." Holky pak dál rozváděly, jak najít toho pravého, který vás neopustí. Tak na mě dýchlo zoufalství dětí z rozvedených rodin, které také touží po rodině, ale absolutně nemají představu či model, jak by se toho dalo dosáhnout. Do partnerství od začátku jdou jako do předem prohraného mače.

Máme 50 % rozvedených manželství, které svůj zápas prohrály. Je těžké si představit, že by každý druhý pár tvořili hlupáci, kteří si neumějí pořádně vybrat "toho pravého, který je nikdy neopustí". Problém je jinde. Za posledních dvě stě let podstatně oslabily ekonomické síly, které dříve držely páry pohromadě. Dnes i svobodná matka uživí své děti. K tomu muže nepotřebuje. Bohužel za stejnou dobu však neoslabily odpudivé síly, které od sebe partnery odtrhují. Co je to za síly? Ale vždyť je všichni dobře známe: Ironizování, vyčítání, ponižování, urážení, nevěry, žárlení atd. To jsou zákeřné fauly, které ničí vztahy. Aby dnes manželství vydrželo, je třeba hrát mnohem čistší hru než dřív.

Existuje dobrý rozhodčí, který nám včas odpíská, zda hrajeme podle pravidel: Pozorujme, jak se mění naše chování k partnerovi, když přijde návštěva, či zda se chováme jinak na veřejnosti než v soukromí. Pravidlo totiž je, že k partnerovi se v soukromí máme chovat stejně a nebo ještě lépe než na veřejnosti. Když podle toho pravidla budou chtít hrát obě strany, tak věřím, že holky z autobusu najdou ty vítězné hráče, kteří je nikdy neopustí.