Když se upálil Jan Palach na protest proti příjezdu "bratrů", bral se jeho čin jako něco, co tak trochu vybočuje z naší tradice. Zkrátka zpravidla nevyjadřujeme svůj nesouhlas upalováním sebe. Obávám se ale, že události ve Finsku nejsou až tak "neevropské". Čím dál častěji vidíme, že nevyrovnané děti dávají svůj nesouhlas najevo postřílením půlky školy. Není možno si nevšimnout, že tento způsob "komunikace" s okolím je mnohem častější, než by odpovídalo statistické náhodě.
Díky ale jiné statistické náhodě mi právě dnes popisoval jeden student své randění s "nějakou praštěnou Finkou". Trpěla prý tím, že znala jen dva extrémní způsoby jednání. Buď se na něj přilepila jako klíště a například na večírku se ho odmítala pustit. Nebo přeskočila do druhého módu a chovala se vůči němu zcela chladně a odtažitě, jako kdyby ho nikdy neviděla nebo kdyby s ním nikdy nechodila. Ptal se mě, zda neudělal při chození nějakou chybu, že tato holka takto skákala ode zdi ke zdi. Řekl jsem mu, že pravděpodobně ne, že to zřejmě měla už od dětství, a zeptal jsem se ho, jestli o něm něco neví. Shrnul to do sousloví, že její dětství prý bylo "něco nepředstavitelně hrozného…"
Vždy zkoumavě pozoruji mladé, kteří kritizují své rodiče. Popisují mi své těžké dětství, jak je prý zmrzačila matka nebo otec nebo rozvod nebo Rýbrcoul... Ne, že bych jim nevěřil, ale přesto si říkám: "No, jsem zvědavý na tebe..." Oni se totiž zpravidla poctivě snaží vychovávat své děti a vyhnout se chybám, které na nich samotných napáchali jejich rodiče. Čemu věnují soustředěnou pozornost, se jim zpravidla podaří. Jenže selhávají v oblastech, které podceňují. Například nejsou tak autoritativní jako jejich rodiče, ale na druhou stranu nejsou schopni udržet manželství a své děti deformují syndromem odcizeného rodiče. Komára přecedí, ale spolknou velblouda.
Z řady důvodů náš výchovný styl produkuje stále psychicky labilnější jedince. Zřejmě důsledek Maslowovy hierarchie potřeb. Ta říká, že člověk nejprve uspokojuje své fyziologické potřeby, jako je dýchání či hlad. Jakmile jsou základní potřeby uspokojeny, tak se začíná hledat uspokojení vyšších potřeb – jako je potřeba uplatnění, krásy, vzdělání ap. Je problém, že potřeby sebeuplatnění jsou mnohem vrtkavější než potřeby nižší. Nojono, ne každý může být boží Kája či Mája. Tím zákonitě narůstá procento psychicky labilních jedinců, kteří se hroutí při frustraci, která nedosahuje ani zlomku životních obtíží, který se obstojně zvládal za Rakouska Uherska.
Jízda na motorce je mnohem citlivější na chyby než auto. Ale jakmile se k tomu přidá ještě náledí, tak řidič nemá "právo" ani na sebemenší chybičku. Jsou období, kdy za každou svou chybu zaplatíme bouračkou, ne-li životem. Stejně tak dnes jsou požadavky na bezchybnou výchovu dětí mnohem neúprosnější než v dobách "bez náledí".
Každá generace má výchovu o řád složitější, než ji měli její rodiče či prarodiče. Jestliže naši rodiče dělali výchovné chyby, tím spíš naše chyby budou mít na děti horší důsledky. Bohužel schází celospolečenský konsensus tohoto procesu. Učíme děti elektronové orbitaly kvantového modelu atomu. Kdo je v životě upotřebí? A neučíme děti zvládat partnerské rozchody, které minimálně dva nebo tři velké jistě absolvují. Rodiče pociťují, že dětem musejí dopřát řádný materiální standard, ale nedopřejí jim to nejcennější – svůj čas strávený s nimi ap.
Neustále roste brutalita dětské kriminality a kvete folklór při problémech jít a postřílet půlku školy. Inu, nejvyšší čas se zamyslet, kde selhává naše "nepředstavitelně hrozná výchova".