Nevidím zlo, neslyším zlo

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Po 11. září vydala Londýnská policie prohlášení, že je jen otázkou času, než se něco podobného stane v Londýně, ani česká policie to tehdy nevylučovala. Britská policie měla pravdu, kdy ji bude mít česká? Terorismus je novodobý folklór, který dříve nebo později postihne všechny vyspělé země. Bylo by naivní se domnívat, že zrovna Čechy mine. Při výbuchu v Egyptě zahynul první Čech. Kolik jich bude následovat?

Na západní frontě zatím klid. Stejně i v napadených místech po výbuších. Neříkáte si někdy, kde se v lidech po katastrofách bere takový klid? Proč již pár hodin po výbuchu vypadají tak vyrovnaně, korsují po náměstích a dál si prohlížejí památky, jako by se nic nestalo? Okolo katastrof existuje takových paradoxních jevů mnoho. Nejsme na ně zvyklí, protože sebevražedné atentáty jsou pro nás nezvyklý jev. Za dob studené války jsme si odvykli na krev na ulicích. Snažíme se tedy pochopit, co jsme zatím nezažili na své kůži.

Myšlení člověka v krizových situacích není standardní. Hlavním rysem je prudký nárůst aktivace organismu a tedy stresu. Každý organismus si ale udržuje nejen optimální teplotu, ale i optimální míru aktivace či vzrušení. Což rozhodně při katastrofách není - naopak člověk má příliš mnoho, příliš silných podnětů. Tedy následuje obranná reakce, kdy se dotyčný snaží zklidnit. Na korsujících turistech pak nevidíme klid, ale obrannou reakci, pomocí které chtějí klidu dosáhnout, eventuálně na ně padá únava, protože po dvou třech hodinách intenzivního přemýšlení jsou stejně unaveni, jako kdyby fyzicky pracovali.

Velmi podobný mechanismus jim brání v tom, aby panicky utíkali z toho místa. Nenásleduje žádný hromadný exodus. Důvodů je několik. Racionální a iracionální. Po každém výbuchu na přechodnou dobu naroste ostražitost policie, tedy chytří atentátníci ví, že není radno se tam moc ochomýtat. Tedy nehrozí bezprostřední nebezpečí dalšího výbuchu. Mezi ty zdánlivě iracionální důvody patří různé metody, kterými se snaží lidé zklidnit. Například urychlené stěhování (před válkou emigrace) by představovalo další zátěž a stres, kterému se chtějí vyhnout. Proto psychologové dávno zjistili, že na chování lidí má větší vliv slabší či střední strach než silný. Například z AIDS mají lidé velký strach, přesto své sexuální chování málo mění.

Metody vyrovnání se s extrémním stresem bývají často kuriozní a vypadají často až cynicky. Například po asijské tsunami si lidé zase přinesli lehátka a začali se slunit jako by nic nebo se fotili s mrtvolami. Podobně těžko ovladatelné cynické vtipkování, jehož cílem je však zvládnout extrémní stres, nacházíme u policistů, kteří jedou k ohledání mrtvoly či oběšence.

Mezi kuriózní patří i oddálené reakce, kterým se říká podle projevů buď posttraumatický stresový syndrom, nebo syndrom veteránů. Jsou to psychické příznaky, které se u dotyčného projeví, až třeba za několik měsíců po katastrofě či válce. Při samotné krizové situaci se mohou dotyční chovat naprosto racionálně, jako kdyby neměli žádné city. Tento jev má i divný název - stav kognitivního přežití. Emocionální projevy se projeví opožděně. Například děti v Terezíně netrpěly výraznými neurotickými poruchami, ty u nich propukly až nějaký čas po válce. Tento jev v mnohem slabší podobě vidíme u pozůstalých. Dokud zařizují pohřeb, jsou relativně klidní. Smutek na ně padne spolu s únavou až večer či až za týden po pohřbu.

V literatuře se hovoří asi o osmi typech obětí katastrofy, podle toho jak blízkou zkušenost s ní mají - od přímého účastníka až po pozorovatele. Tedy i my v Čechách, kteří sledujeme události v Egyptě či Londýně z dálky, spadáme do jedné z těchto kategorií obětí. I na nás terorismus nějak ovlivňuje, ale je třeba si uvědomit, že si často ani neuvědomujeme jak. Budou to však podobné psychologické obrany jako u přímých účastníků, jen ve slabší a méně nápadné formě. Například když spadly věže, tak panovaly nálady - oni si za to mohou Američani sami, neměli je provokovat. Jenže čím provokovali Egypťané či Španělé? To, že tyto úvahy nemají logiku, nasvědčuje, že za nimi stojí psychické mechanismy, například redukce obav: Jestliže si za to Američani mohou sami, tak nám nebezpečí nehrozí, protože my je nedráždíme. Stejně tak před Hitlerem se Anglie s Francií domnívaly, že když budou kamarádit s ním, tak je nenapadne. Když mu daly Sudety, tak doma radostně oznamovaly, že zajistily Evropě mír. Stejně tak dnes se domníváme, že když budeme s Araby a muslimy zadobře a budeme se hněvat na ty, u kterých vybuchly bomby, tak nás pumové atentáty minou. Anglie s Francií se krutě mýlily. Dejme si tedy alespoň pozor. Není dobré ani zavírat oči, ani panikařit - ale spíše brát to vážně: Ideologická a psychologická válka islámu proti demokratickým státům (džihád) již začala.