Můžeme být přáteli?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.2005

Po každém atentátu se ptáme sama sebe: "Co je to za lidi?" Nechceme uvěřit, že je něco takového možného, a tak hledáme příčiny všude možně. Jestli si dobře pamatujete, po 11. září panovaly nálady stylu: "Mohou si za to nadutí Američané sami." Ale mohou si za to i Španělé, Angličani, Egypťané či Židi? Jestliže ano, pak musíme být připraveni, že po případném výbuchu v Praze si budeme muset říci: "Můžeme si za to sami. Neměli jsme muslimy tak nelidsky dráždit."

Je až komické pozorovat, jak po každém atentátu se vyrojí články, které tvrdí, že se nejedná o střet ideologií či civilizací a že to nemá moc společného s islámem. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto články se míjí zdravým rozumem, protože žádná jiná vyznání či etnika se na těchto atentátech nepodílí než muslimové a Arabové. Nestane se, že by tu vybuchl hinduista, tu buddhista, takhle zase křesťan či cikán.

Podobně mnoho článků se snaží najít vysvětlení těchto atentátů v bídě. Nicméně v bídě žije skoro celý svět a jen Arabové jsou zdrojem těchto atentátů. Kromě toho samotní atentátníci většinou neměli osobní zkušenost s bídou. To jsou poměrně dobře živení jedinci, kterým se dostalo dobrého západního vzdělání, ani nikdy nebyli nijak sociálně utlačovaní. Tedy ani poukaz na bídu nestačí k vysvětlení tohoto jevu.

Proč ale máme takový problém si přiznat, že dochází ke střetu dvou ideologií - demokratické a muslimské? Vždy, když jednání lidí se jeví nelogické, tak tam najdeme nějakou psychologickou zákonitost. Zde je to zřejmě strach. Čeho se ale tak bojíme? Zřejmě války. Jako by celé naše chování znamenalo: "Pane Bože, hlavně ať není další válka, žádná další ideologií. Copak už dvě světové války nestačily? Měli jsme tu nacistu, bolševika, proč máme teď válčit s muslimem?"

Přání, aby nebyla další válka, je zcela správné a legitimní, ale ne vždy jsme pány svého osudu. Zkrátka islám už mnohokráte vyhlásil "západu" svatou válku - džihád. I když to prohlášení nevzešlo od politiků, vzešlo od náboženských vůdců. To je možná paradoxně ještě horší, protože ty muslimové berou vážněji než všechny politiky. Jak vidíme, oni svá slova berou smrtelně vážně a ve svých výpadech jsou vcelku úspěšní. Na jedno jejich mrtvého "vojáka" připadá tak třicet mrtvých nepřátel z našich řad. To je přeci dost pádný důvod k oslavě.

Vždy jsme si mysleli, že když budeme kamarádit a nebudeme je dráždit, budou se i oni kamarádit s námi. Bohužel takhle jednoduché to není. Stejně tak není důležité, že nečelíme státnímu útvaru. Teroristické buňky jsou jako herci, jejichž publikum by jim mohl závidět i bavič Novotný. Svými činy se stávají celebritami a děti je obdivují. Plánují, že až vyrostou, budou jako oni.

Miliony lidí slaví vítězství, kdykoli někde vybuchne pár desítek či stovek nepřátel Alláha. Možná namítnete, že vy přece žádní nepřátelé Alláha nejste. Já vám to věřit budu, ale oni zřejmě ne. Kdybychom totiž byli přátelé Alláha, chovali bychom se jinak. Nestavěli bychom Sazka arény, ale mešity. Pravidelně bychom přerušovali práci k modlitbě, postili bychom se o ramadánu, nepili bychom alkohol atd. Jestliže to neděláme, nemůžeme být jejich přátelé. Toto jsou jejich slova. Berou-li muslimové vážně nás, musíme i my brát vážně jejich slova, jakkoli bychom je raději považovali za nepříčetné. Oni opravdu po nás chtějí, abychom uctívali Alláha se vším všudy.

Jestli nakonec vstoupíme do války s islámem a Araby, je naše na konec naše rozhodnutí, byť jen z části. Přesto je třeba mít zřetelně před očima, že oni nám válku už vyhlásili a myslí to opravdu vážně. Není dobré před tím zavírat oči či to bagatelizovat. Stejně se totiž bagatelizoval nejen u nás, ale i v Evropě Hitler, Stalin, Gottwald či jiní masoví vrazi.