V neděli jsme s ženou a s kočárkem přecházeli křižovatku na přechodu. Auto naproti stálo, dávalo předtím přednost jinému autu. Ale když se cesta uvolnila, řidič šlápl na plyn tak, že zavřeštěla kola, a objel nás v protisměru. Nepřiměřená jízda zřejmě stála i za zabitím dvou dívek mladíkem před diskotékou. Možná si říkáte: "No a? Prostě pirát silnic neuznává přednost chodců na přechodu. V Čechách naprostá banalita. Čemu se divíš, psychologu?"
Přednost chodců na přechodech je jako pravidlo zavedena tak dlouho, že by si řidiči na ně už mohli zvyknout. Problém však není v tom, že by si nezvykli. Oni si nechtějí zvyknout. Oni nejen s tímto, ale ani s jinými pravidly silničního provozu nesouhlasí, nejsou s ním vnitřně ztotožněni a protestují vůči němu. Vnějškově je možná dodržují, protože musí, ale vnitřně to nejsou jejich pravidla. Kdyby bylo po jejich, tak by žádná přednost chodců na přechodech nebyla, stejně jako omezená rychlost, jízda pod vlivem alkoholu, telefonování za jízdy atd. Prostě piráti silnic mají dvojí pravidla - svoje, která uznávají oni, a ta předstíraná, která dodržují jen tak naoko, aby se neřeklo, přesněji řečeno, aby nedostali pokutu.
Každý řidič, který takto jezdí podle dvojích pravidel silničního provozu, je samozřejmě v hloubi duše přesvědčen, že ta jeho pravidla by byla rozumnější. Proto se domnívá, že má právo a nárok podle nich jezdit, kdy uzná za vhodné. Jenže zapomíná, že každý řidič má vnitřní pravidla trochu jiná. Takže když se dva tací piráti potkají, budou svorně (a mylně) předpokládat, že ten druhý pojede přesně podle stejných pravidel jako on.
To však není jediný zdroj zmatků. Našinec není pitomec a je naučen, že silnice jsou plné pirátů. Takže i on z donucení musí respektovat dvojí pravidla. Jedna oficiální a druhá předpokládaná. Tak stojí před přechodem a neví, jestli může vkročit, přechází přískoky, stojí a rozhlíží se na každém pruhu. "Co kdyby náhodou jel okolo řidič, který přednost na přechodu neuznává?"
Někteří chodci jsou ještě navíc tzv. ohleduplní: "Vždyť pro ta auta je to mnohem obtížnější zastavit než pro mě." Nebo: "Je lépe, když nestaví, alespoň je méně smogu na ulicích."
Výsledkem je správný český chaos. Každý má svá pravidla, která považuje za lepší než ta oficiální, a nikdo neví, podle jakých pravidel se bude řídit ten druhý.
Dvojí pravidla zatěžují mozek více než pravidla jedna. Stačí tedy trochu únavy, stresu, alkoholu, vzteku, rozčilení po partnerské hádce či rozvodu a prudce narůstá pravděpodobnost autohavárie. Jedna moje kamarádka to má tak, že co rozchod, to jedno zdemolované auto.
Dobrý řidič není ten, který dokáže odhadnout schopnosti sebe a svého auta, ale ten, který předvídá, jaké blázny může na silnicích potkat. To je problém i mladých řidičů, kteří často berou do úvahy maximálně svoje schopnosti, a i ty často přeceňují. Nejlepší by bylo, aby se každý nejdříve podíval sám na sebe, zda nejezdí podle dvojích pravidel, a potom se ztotožnil s těmi oficiálními.