PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Dnes jsme s ženou a s kočárkem přecházeli křižovatku po přechodu. Auto naproti stálo, dávalo před tím přednost jinému autu. Ale když se cesta uvolnila, řidič šlápl na plyn tak, že zavřeštěla kola, a objel nás v protisměru.  Nepřiměřená jízda rovněž stála za zabitím dvou studentek opilým mladíkem. Možná si říkáte: "No a?  Prostě pirát silnic neuznává přednost chodců na přechodu. V Čechách naprostá banalita. Nechápu, čemu se divíš, psychologu?"

Přednost chodců na přechodech je již dostatečně dlouho zavedené pravidlo, aby si řidiči stačili zvyknout. Problém však není v tom, že by si nezvykli. Oni si nechtějí zvyknout. Oni nejen s tímto, ale i s jinými pravidly silničního provozu nesouhlasí, nejsou s ním vnitřně ztotožněni a protestují vůči němu. Vnějškově je možná dodržují, protože musí, ale vnitřně to nejsou jejich pravidla. Kdyby bylo po jejich, tak by žádná přednost chodců na přechodech nebyla, stejně jako omezená rychlost, jízda pod vlivem alkoholu, telefonování za jízdy atd. Prostě piráti silnic mají dvoje pravidla - svoje, které uznávají oni, a ty předstíraná, která dodržují jen tak na oko, aby se neřeklo, přesněji řečeno, aby nedostali pokutu.

Každý řidič, který takto jezdí podle dvojích pravidel silničního provozu, je samozřejmě v hloubi duše přesvědčen, že ta jeho pravidla by byla rozumnější. Proto se domnívá, že má právo a nárok podle nich jezdit, když uzná za vhodné. Jenže zapomíná, že každý řidič má vnitřní pravidla trochu jiná. Takže když se dva tací piráti potkají, tak každý jede podle jiných pravidel, ale oba budou svorně předpokládat, že ten druhý, pokud má všech pět p pohromadě, pojede přesně podle stejných pravidel jako on.

To však není jediný zdroj zmatků. Jak bylo řečeno výše. Našinec není pitomec a je naučen, že silnice jsou plné pirátů. Takže i on z donucení musí respektovat dvojí pravidla. Jedna oficiální a druhá předpokládaná. Tak stojí před přechodem a neví, jestli může vkročit do přechodu nebo ne, nebo přechází ulici přískoky - stojí a rozhlíží se na každém pruhu. "Člověk nikdy neví. Co kdyby náhodou jel okolo řidič, který přednost na přechodu neuznává." Někteří chodci jsou ještě navíc tzv. ohleduplní - "Vždyť pro ta auta je to mnohem obtížnější zastavit než pro mě," nebo "Je lépe, když nestaví, alespoň je méně smogu na ulicích." Takže výsledkem je správný český chaos. Každý má svá pravidla, která považuje za lepší než ta oficiální, a nikdo neví, podle jakých pravidel se bude řídit ten druhý.

Problém dvojích pravidel je i v tom, že zatěžují mozek více, než kdyby člověk měl pravidla jen jedna. Stačí tedy trochu únavy, stresu, alkoholu, vzteku, rozčilení po partnerské hádce či rozvodu a prudce narůstá pravděpodobnost autohavárie. Jedna moje kamarádka to má zákonité - co rozchod, to jedno zdemolované auto.

Tedy dobrý řidič není ten, který dokáže odhadnout schopnosti sebe a svého auta. Dobrý řidič je ten, který dokáže odhadnout i neschopnosti jiných účastníků silničního provozu, který předvídá, jaké blázny může na silnicích potkat. To je problém i mladých řidičů, kteří často do úvahy berou maximálně svoje schopnosti, i ty často přeceňují. Možná by bylo dobré, kdyby se čtenář nyní zamyslel a řekl si, zda on sám jezdí podle dvojích pravidel, popřípadě jak vypadají jeho vnitřní pravidla silničního provozu a v čem se liší od těch oficiálních. Avšak vůbec nejlepší by bylo, kdyby si dal vnitřní předsevzetí, že to nebude on, kdo bude jezdit podle dvojích pravidel, ale ztotožní se s těmi oficiálními. Bylo by to pro nás všechny to nejlepší.

Ohlas