Rozmáhá se nám v posledních letech folklór, který bychom si jistě rádi odpustili. Množí se nám případy, kdy lidé řeší své psychické problémy tím, že postřílí či jinak zlikvidují desítky lidí.
Jestliže podivínský Čo Seung Hui (23) zabil 32 studentů, tak první a nejjednodušší nápady jsou - pryč s Korejci, zakažte volné držení zbraní, ztrestejte rodiče, školu či policii ap. Nicméně realita bude mnohem složitější. Všimněte si, že tento případ se nápadně podobá našemu lesnímu vrahovi, Kalivodovi (28). I ten je velmi uzavřená, podivínská osobnost, do které prakticky nikdo nevidí.
Uzavřenost a podivínství však není to jediné, co je spojuje. Všimněte si, že je to i věk - mladší dospělost, konec adolescence. Havlíčkobrodský nemocniční vrah Jan Zelenka byl jen o málo starší (30).
Ač profesí psycholog, přesto mívám pocit, že se přeceňuje význam raných stádií vývoje a při tom se zapomíná, že i v pozdějším věku můžeme procházet těžkými krizemi, které často hluboce ovlivní naše další životní směřování. Každý zná Freuda a Oidipovský komplex, ale kolik čtenářů ví, kdy je adolescence, a jaké životní úkoly si v ní člověk musí vyřešit?
Kdybych dnes měl říci, které období je pro rodiče nejobtížnější na výchovu, tak to nejsou první tři roky života, spíše rozhodně adolescence či mladší dospělost, kdy lidé hledají svou identitu a své místo v této společnosti. Uvědomme si, v jaké situaci tito mladí dospělí jsou - již to nejsou děti, ale přesto ještě nechtějí být zcela dospělými a mají sklon si prodlužovat dětství. Jsou nedůtkliví, když se k nim nechováme jako k dospělým, ale k dospělé odpovědnosti mají hodně daleko, již kvůli sklonu k riskování. Mají sklony k workoholismu a přesto neumí účinně odhadnout své síly, aby se nestrhali. S vášní se vrhají do vztahů, ale nejsou schopni založit rodiny atd.
Nejvíce klientů mám právě v této věkové kategorii před třicítkou. Zejména co si počít s přechozenými vztahy, jak překonat tu propast mezi dětství a dospělostí, která je definována cílevědomým založením rodiny.
S nejtěžšími výchovnými problémy se zase na mě obracejí rodiče v období adolescence a pozdní puberty svých dětí. Dnes není těžké vychovat děti do puberty, dnes je spíš pro rodiče těžké se nerozvést do puberty vlastních dětí. Vychovávat děti od puberty až do mladší dospělosti a umět s nimi žít i po ní, to je opravdu ten nejtěžší výchovný úkol, který leží na dnešních rodičích.
Stejně tak i pro tyto dospělé děti je nejtěžší úkol najít své místo ve světě, kdy dvacet let sedí ve škamnech, ale ve společnosti neznamenají vůbec nic, ještě nic nedokázaly, nemají žádný pořádný vztah, neví, co je čeká, mohou dělat cokoli nebo vůbec nic. Toto hledání vlastní identity tíží zejména mladé muže. Odráží se to například i v tom, že v tomto věku připadá na jednu sebevraždu ženy asi osm sebevražd mužů, což je maximum.
Ve Wikipedii se dočteme, že "Hérostratos z Efesu byl člověk, který jako mladý muž v roce 356 př. Kr. podpálil Artemidin chrám v Efesu, aby se jeho jméno zapsalo do historie." Ano, již tenkrát měli mladí muži problémy s tím najít svou identitu. Zabít 32 lidí - i to je porucha, kterou psychiatrie označuje za herostratismus. Právě proto bychom si měli uvědomit, že identita není problém jen studenta Čo, Kalivody či Zelenky, ale že je to krize, která, byť ne v takto hrůzné podobě, týrá většinu naší mladé populace a že bychom jí měli věnovat pozornost, odpovídající její závažnosti. Minimálně by bylo dobré o této krizi dobře vědět...