Nechovejme se sebedestruktivně!

Civilizace a my

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-07-28

Od počátku ekonomické krize někdy před sedmi lety potvrzují psychiatři nárůst depresivních pacientů. K trudnomyslnosti prý přispívají i neustálé informace o pohromách, válkách a katastrofách. Jak se tomu dá čelit při zachování dobrého duševního zdraví a lze se poučit z minulých dob, kdy lidé museli zvládat nejen špatné zprávy, ale i mnohem krutější realitu než my?

Jsou období, kdy žádná černá myšlenka není dost černá. Například období mezi válkami. Nikdo, kdo se tehdy realisticky děsil toho, co má přijít, nebyl schopen domyslet, jak hrůzné bude to, co následně přišlo. Ano, například Gilbert Keith Chesterton se právem obával eugeniky. Ale plynové komory ho nenapadly ani v tom nejčernějším snu.

Prostě jsou období, kdy civilizace jde nahoru a jindy to s ní jde od deseti k pěti. My jsme teď v takovém sestupném období, kdy se obávám, že žádná černá myšlenka není dost černá vzhledem k tomu, co přijde. Tedy nedivím se, že zejména lidi se sklony k depresím, kterým tolik nefunguje psychická obrana popření, deptají vyhlídky na budoucnost. To musí mít člověk opravdu povahu pštrosa a narvat svou hlavu hodně hluboko do písku, aby neviděl to, co se kolem něho děje.

Někdy jde opravdu všechno šejdrem...

Reální pštrosi prý hlavu do písku nestrkají, ale reální lidé to dělají. Bohužel moderní konzumní společnost je na psychické obraně popření založena a vybízí k ní v každé druhé reklamě. Od neuvážených půjček, přes frivolní sexuální život, až po egocentrickou nevázanost – „nevaž se, odvaž se“.

Existuje ale zajímavá aporie: Pštros s hlavou v písku – symbol psychické obrany popření – je, pravda, vždy snadným cílem pro lovce. Ale na druhou stranu, kdyby Židé mezi válkami tušili, co je za patnáct let čeká, tak by hrůzou nebyli schopni ani dojít do obchodu pro cikorku. Deprese bývají realističtější, ale nedá se s nimi žít, a navíc deprese trvají déle než samotná tragédie. Rozumným kompromisem mezi těmito extrémy je nedělat dnes kroky, které v budoucnu povedou k tragédii. To je to, co bych chtěl v tomto rozhovoru zdůraznit – prosím, nechovejme se dnes sebedestruktivně.

Mezi hrozby, o nichž se často mluví, patří především radikální islamismus. Tzv. Islámský stát rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Prezident Miloš Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?

Když jsem byl malý, tak jsme se pořád učili o druhé světové válce. Říkalo se, že se na ni nikdy nesmí zapomenout. Ale dnes se zdá, že byla zcela zapomenuta. Politici, ani naši, ani v Bruselu, si neuvědomují, že se nikdo nebude Evropy ptát, zda chce, či nechce bojovat. Ani Německo s Ruskem nenavrhovaly Polsku, zda si s nimi nechce zahrát na vojáky. Prostě si ho rozdělily a anektovaly. Katyň a Osvětim jsou toho dokladem.

Dnes si muslimové a Rusové, každý po svém, porcují Evropu a politici strčili hlavy do písku, třepetají nožičkama ve vzduchu a řeší otázky hodné stylu Evropské unie. Tedy něco na způsob, zda zrušit, či nezrušit výtahy páternoster. Jinými slovy s prezidentem v tomto není možno než souhlasit. Je třeba se rychle probudit.

Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme, ale místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpretace?

Ideologie jsou násobičem lidských schopností. Lidé jsou schopni pro ideologii udělat mnohem více, než jsou ochotni udělat pro sebe sama. Jestliže proti sobě bude válčit civilizace bez ideologie a civilizace s ideologií, tak ta bez ideologie musí zaniknout.

Když smečka hladových psů dhoulů zaútočí na tygra, tak jednotliví psi nesmějí uvažovat nad tím, jestli přežijí, nebo ne. Samozřejmě více než polovina jich zemře, ale nakonec ta smečka jako celek udolá i tygra. Stejně tak, pokud jde muslim útočit na Evropu či USA, neuvažuje nad tím, jestli on jako jednotlivec přežije, nebo ne. Život jedince není důležitý. Proto muslimové létají skrze paneláky, i když je samotné to stojí život, ale jejich ideologie jako celek vítězí.

To Evropa už neumí. Občas na přednáškách připomínám starou zásadu: Jedno dítě za mámu, druhé za tátu a třetí za národ. Připadám si jako exot a slyším: „Cože, za národ!? Co mě je do národa? Mně stačí jedno dítě, maximálně dvě ...“ Inu, jak říkám, pokud bude Evropa bojovat s islámem bez ideologie, tak nemá šanci už jen proto, že úhrnná plodnost je 1,4 dítěte na ženu čili vymíráme tempem třicet procent populace za jednu generaci žen. To je srovnatelné se středověkým morem.

Dnes jsou muslimové silnější právě proto, že mají ideologii, za kterou jsou ochotni obětovat i svůj život, zatímco v Evropě nejsou občané ochotni obětovat za své národy – jak vidíme – ani své pohodlí. Tedy muslimové mají pocit nadřazenosti zcela právem. Opravdu jsou silnější. Zbraně i ekonomika jsou nám na nic, protože naše zbraně jim ochotně prodáváme a za naše peníze – sociální dávky – je budeme živit.

Jaké jsou nábožensko-filozofické základy života lidí západní civilizace? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je či není správné? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změnila by tento přístup nějaká skutečně vážná krize?

Ano, jedině vážná krize. Lidé jako živočišný druh nejsou adaptováni na prostředí bez hladu. Proto každá původně vítězná civilizace, která se dostane do stavu blahobytu, se tak do přibližně tří století zhroutí. Historici prostě neznají žádnou civilizaci, která by dokázala odolávat blahobytu déle než tři století. Tedy zhroucení či vážná krize musí zákonitě přijít. Já, jako věřící, neprosím Boha, aby ta krize nebyla, to není realistické. Prosím jen za to, aby ta nadcházející krize byla co nejmírnější.

Zásadním tématem dneška je migrace. Liberálně orientovaní lidé vyčítají veřejnosti, že uprchlíky nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Který z postojů je vám bližší?

Když si buňka neohlídá vstupy a výstupy pomocí pevné buněčné stěny, tak se zhroutí – rozplyne se a je strávena okolními organismy. To platí pro každý živý organismus. Pozorujte například citron či cibuli ponechané na parapetu za oknem. Nějakou dobu stále drží tvar. Pak chvíli začínají chytat plíseň, ale stále se ještě dokáží bránit. Následně ale, ve velice krátké době, se zhroutí jejich struktura, propadnou se, protože je prožerou bakterie a plísně.

Evropa je ve stádiu, kdy je hodně prolezlá plísní, a je jen otázkou času, než se její struktury definitivně zhroutí. Oficiálně se sice mluví o azylantech, ale po pravdě řečeno spíše bychom měli mluvit o ideologické invazi, která nebude ani umírněná, ani nebude mít konec. To je jen jedna z plísní, které se Evropa už není schopna bránit. Proto se bojím, že možná ještě má generace, do smrti mi zbývá maximálně třicet let, bude svědkem jejího hnilobného zhroucení.

Podléhá xenofobním náladám společnosti i církev, když Česká konference biskupů vyzývá k přijímání křesťanských uprchlíků? Kritici té výzvy tvrdí, že to začíná tím, že chceme křesťany, pak budeme chtít světlé křesťany a poté třeba blonďaté, a že se církev veze na protiimigrantské vlně.

Jak jsem poslouchal kázání našeho faráře v Netolicích, Pavla Lišky, měl jsem spíš pocit, že církevní představitelé vyzývají k otevřenosti k této migrační vlně obecně. Uvědomil jsem si pak, že je to zaběhaná církevní taktika. Vždy, když se objeví nová a cizí ideologie, tak katolíci nejprve vyzkouší, zda s ní nedokáží symbiotizovat.

Všimněte si, že zkratka JUDr. znamená Iuris Utriusque Doctor, tzn. doktor obojího práva – církevního i světského. To není jen formální zkratka. Každý katolík žije pod dvojím právním systémem. Já podléhám právu světskému i církevnímu. Ty dnes žijí v symbióze, ale pamatuji, že ještě za minulého režimu jsem zřetelně cítil, že mým primárním právem je příslušnost k církvi a že všechny ty přísahy věrnosti socialistickému zřízení jsou jen formálními žvásty. Konec konců takto polarizovaně to vnímají dnes muslimové vůči této společnosti. Pro ně jsou demokratické zákony této země jen bláboly nepřátel Mohameda, kterými se necítí být jakkoli ve svědomí vázáni.

Ale zpět k církvi. Církvi se podařilo s naší společnosti symbiotizovat, takže nikoho netrápí, že je v kolizi například zpovědní tajemství versus oznamovací povinnost. Například každý občan má povinnost oznámit vlastizradu, ale kněz to neudělá, pokud se dozví o vlastizradě ve zpovědnici. Pro věřícího je církevní právo víc než světské. Bližší je košile nežli kabát.

Dnes naši církevní představitelé vyzývají k symbiotizaci s tzv. azylanty. O stejnou taktiku se církev pokoušela i v případě fašistického a nacistického Německa. Dělala to velmi usilovně a dlouho, než zjistila, že to nejde. Přemýšlím, jak dlouho bude našim biskupům trvat, než pochopí to, co už věděli ve středověku, totiž že s ideologií půlměsíce symbiotizovat křesťanství nikdy nemůže. Divím se, že naši církevní představitelé nedoporučují stejnou symbiotizující taktiku syrským křesťanům, které vcelku úspěšně genocidují stejní mohamedi, kteří se u nás chtějí natrvalo usídlit.

Tedy nemám pocit, že by se církev vezla na protiimigrantské vlně. Naopak je přirozené, když člověk pomáhá především svým příbuzným či jinak spřízněným než úplně cizím lidem. Je proto logické, že křesťan bude pomáhat spíš křesťanovi než někomu cizímu.

Spíš je paradox, že ateisté necítí žádnou velkou spřízněnost s jinými ateisty. To je asi důsledek faktu, že ateismus je evolučně neúspěšná strategie, a to zřejmě z důvodu, který jsem řekl výše – ateista není ochoten opustit hranice svého ega a programově se vyhýbá nepříjemným prožitkům. Důsledkem je nižší vlastní výkonnost, zejména v nepříznivých obdobích, a ignorování potřeb celků, jichž je součástí a na nichž existenčně závisí.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Ale znamená to snad, že se dnešní lidé umí orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace zpět?

To není nadsázka, ale blbost a nadutost moderního člověka. Někde jsem četl, že mniši ve středověku měli povinnost přečíst každý rok jednu knihu a poreferovat o ní svým spolubratrům. To je dnes naprosto nedostižný ideál. Naproti tomu jsem na vlastní uši slyšel při cestě RegioJetem, jak se stevard Student Agency chlubil v kupé ostatním cestujícím tím, že on zásadně žádné knihy nečte. A nespočítal bych, kolik klientů mi při terapii řeklo, že oni sice žádné knihy nečtou, ale ta má o rozchodech byla jediná, kterou po patnácti letech přečetli.

Moderní člověk by naopak mohl studovat, ale on se naučil informace spolehlivě ignorovat. Nebaví ho matematika, ale ta baví ty, kteří mu nabízejí hrozně výhodné spotřebitelské úvěry. Nebaví ho statistika, ale na té jsou založeny volební systémy, kterými ho oblbují politici. Nebaví ho chemie, ale na té jsou založena „Éčka“, která jí v potravinách. Moderní člověk si tak dlouho hrál na krále blbečků, až se jím skutečně stal. Vždyť nejčtenějším novinovým článkem v České republice byla prý zpráva o tom, jak Bartošová tak dlouho zpomalovala rychlík, až ho úplně zastavila.

Středověký nevolník byl negramotný, protože neměl jinou volbu. Moderní člověk je negramotný, protože on zásadně nečte. To není o nějaké nadměrné složitosti světa, ale o neochotě blahobytného člověka překonávat nepohodlí.

K tomu ještě jednu poznámku. Ideologie jsou návody na svět. Křesťané, kam jen mohou, si pověsí nechutně vyhlížející mrtvolu popravence, protože křesťanství je návod, jak zvládat právě taková životní období největší prudy. Proto křesťanství bylo vždy úspěšné v oblastech mírného pásu, protože zde člověk musí pracovat přes léto jako otrok, aby následně vůbec přežil dost šílenou zimu. Proto se zde i vyplácí heslo sv. Benedikta: Ora et labora. Modli se a pracuj. Díky této filosofii se zdejší civilizace tak vzmohla – v předchozích generacích se neštítila práce a námahy a chápala je jako naplnění Božího plánu.

Doménou islámu byly vždy subtropy, protože otrocká práce rozhodně není součástí jeho programového prohlášení. Jenže dnes se oázou povalování stal i mírný pás, ergo islám v nás logicky vidí sféru zájmu Alláha. Sociální dávky a podpora v nezaměstnanosti je o tom ubezpečují. Mají se v našich mírných pásech lépe než u nich v subtropech. Kam jinam by, chudáčci, šli, když právě sem je volá Alláh?

Naše civilizace zažívá nevídané možnosti prodloužení života a zvýšení jeho kvality z hlediska lékařské vědy. Kam až se v tomto směru můžeme dostat v příštích pár desítkách let? A jsme jako společnost připraveni na to, že mezi námi bude žít více starších lidí?

Ano, věk se prodlužuje, ale kvalita léčeben dlouhodobě nemocných se nezlepšuje. Moje babička byla umístěna kvůli Alzheimerově demenci do psychiatrické léčebny. Když jsem za ní přijel, zjistil jsem, že je přikurtovaná ke křeslu, aby se nemohla zvednout. Tak ji před mýma očima odvázali. Ušel jsem s ní asi padesát metrů dokolečka a ona, že je unavená a že si chce sednout. Víte, proč byla přivázaná? Protože žádná sestra s ní nechtěla korzovat ani těch padesát metrů!

Je každému čtenáři jasné, že moje generace kolem padesáti let, si právě dnes nastavuje podmínky, jak bude umírat? Budeme umírat tak, že nás přiváží ke křeslu, abychom nešmejdili ani padesát metrů za den. Jak si to dnes nastavujeme, tak to budeme mít. Liberálové k tomu sundali ze zdi nápis: „Co jste vy, byli jsme i my, a co jsme my, budete i vy“, takže my budeme mít v nemocnici nad postelí jiný nápis: „Neotravuj, dědku, s chozením, od čeho je euthanasie“. V Holandsku je dokonce uzákoněné, že těchto lidí, jako je moje babička, se nemusejí ptát – prostě dementy euthanasují rovnou a bez zbytečných cavyků.

Na každého vězně jde ze státního rozpočtu okolo čtyřicet tisíc korun měsíčně. Na vězně máme peněz jako na manažery. Ale naše staré prarodiče kurtujeme, aby se nemohli projít ani padesát metrů za den. Na psychiatrii jdou pouhá tři procenta z finančních prostředků v rámci zdravotnictví. Pokud se nepletu, tak v Německu je to minimálně dvakrát tolik.

Tady vidíte sebedestruktivní podstatu liberalismu – víc soucítí s vězni a tzv. azylanty než s vlastními prarodiči a dětmi, kterým připravují opravdu hrůznou budoucnost. Jinými slovy: prodloužili jsme si životy, abychom chcípli jako prašiví psi. Opravdu se nedivím, že na nás muslimové hledí s despektem. Oni – ať jsou jacíkoli – své prarodiče nekurtují.

Po všem, co jsme říkali o světě a neblahých trendech v něm, by se mohlo zdát, že budoucí generace čeká jen to úplně nejhorší. Zkusil byste odhadnout, v čem budeme žít za dvacet, třicet let?

Trendy, jak vidíte sám, jsou šílené a nepochybně nás čeká obdobně šílená budoucnost. Ať s válkou s islámem, nebo bez; „toliko“ přikurtovaní v psychiatrických zařízeních. Proto jen zopakuji to, co jsem už řekl: „Prosme Boha, ať nás nečeká, jak říkáte ‚jen to úplně nejhorší‘.“ Že to bude hodně zlé, je dnes už jisté. A znova opakuji. Naším dnešním úkolem není ani deprese, ani popření, ale hlavně zásada: Nechovejme se sebedestruktivně!