Neučesané černé vize při utahování opasku

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012

Když bylo mezi válkami, situace se postupně zhoršovala. Tehdy ti bystřejší již věděli, co se bude dít. Bohužel v jejich době skoro žádná předpověď nebyla dost černá, aby následná realita nebyla ještě temnější. Apropos! Nežijeme v podobné době?

Nejprve citace z knihy Alexise de Tocquevillea (1805-1859) Starý režim a revoluce: "Revoluce nepropuká vždy, když se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Režim, který revoluce zničí, je téměř vždy lepší než ten, který bezprostředně předcházel, a zkušenost učí, že nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat. Pouze velká genialita by mohla zachránit vládce, který začal ulevovat svým poddaným po dlouhém útlaku. Zlo, které bylo trpělivě snášeno jako nevyhnutelné, jeví se jako nesnesitelné, jakmile si lidé představí, že by mu mohli uniknout. Zdá se, že to, co se z utrpení ubírá, lépe odhaluje to, co z něj zůstává, a to se hůře snáší: zlo se sice zmenšilo, ale citlivost je živější. Feudalismus ve své plné síle nevyvolával u Francouzů nikdy tolik nenávisti jako v okamžiku, kdy začal mizet."

Tato slova by se měl nazpaměť naučit každý, kdo chce rozumět psychologii, i každý, kdo přemýšlí o tom, jaká bude naše budoucnost. Stejná zákonitost totiž platí nejen pro feudalismus, ale i pro ženskou a homosexuální emancipaci. I zde je hnutí za rovnoprávnost nejsilnější v okamžiku, kdy už v podstatě není za co bojovat. Když přišel po válce Stalin, náš národ taky mlčel jako pěna. Ozývat se začal, když se uvolnila atmosféra okolo Pražského jara či Sametové revoluce. Dnes je vcelku jasné, že podmínky se budou zhoršovat. Ale v dohledné době reforem a utahování opasků se nemusíme obávat velkých revolucí. To neznamená, že lidem bude hej. Utahování opasků je vždy nerovnoměrné. Zatímco jedni krizi vcelku nepocítí, druhým krušné časy už začaly.

Vcelku existovaly tři etapy ožebračování polistopadového českého státu. První byla živelná privatizace. Druhou představuje drancování evropských fondů a obecních prostředků. Třetí byl útok pomocí spotřebitelských půjček na obyčejné naivní lidi. Vykukové pochopili, že další vcelku snadno dostupné zlato je majetek hlupáků. (Na okraj připomínám, že skrze spotřebitelské půjčky se vede též útok na státní kasu, jmenovitě na sociální dávky. Stát dá člověku peníze na bydlení, ale ty zabaví exekutoři. Jinými slovy stát takto přímo dotuje různé finanční společnosti, které při půjčování peněz na sociální dávky spoléhají.)

Co bude dál? Stačí si vzpomenout na vojenskou katedru. Když tam někdo někomu ukradl kalhoty, tak se předpokládalo, že poškozený zahraje hru "kalhoty, kalhoty, hejbejte se" a sebere jiné svému kolegovi. Ty tam jsou časy, kdy lidé z nudy koukali z okna. Dnes koukají na televizi či počítač, takže venku se může potulovat kdejaký zloděj vcelku nepozorován. Ve srovnání s minulostí se krade mimořádně snadno. Navíc zloději znají reakční čas policie. Nevěřili byste, s jakým klidem odcházejí z parkoviště zloději automobilů, když na ně začnete z povzdálí křičet.

Rozevírající se nůžky

Zlodějna je ekonomická aktivita jako každá jiná. Řídí se kalkulem rizika. To je jednoduchá rovnice. Na jedné straně je pravděpodobnost dopadení a míra postihu. Na druhé je zisk vynásobený pravděpodobností nedopadení. (Rovnice pro zvídavé: zisk.(1-p)=risk.p) Pravděpodobnost dopadení je ale stále relativně malá, ale v období bídy narůstá hodnota zisku. Proto počítejme s tím, že v bídě se poměrně velkému procentu lidí začne vyplácet krást.

Morálka je poměrně slabá síla. Pokud ekonomický kalkul rizika jde proti ní a krádež se v zhoršených podmínkách vyplácí, morálka se rychle rozplyne. Najednou poctiví lidi se zdržují kradení jen ze zvyku, z principu a okolí je sleduje s ťukáním na čelo.

Je otázka, jak na to bude reagovat stát. Při stávajícím počtu lidských práv a zákonů má stát fakticky svázané ruce. Každý zlodějíček v lochu je totiž drahý luxus. Dnes stojí daňového poplatníka okolo čtyřiceti tisíc korun za měsíc. Státu se tudíž vyplácí nechat drobné zlodějíčky běhat po světě. Sociální dávky jsou výhodnější než cena za jejich uvěznění. Takže první pokus bude nějak zvýšit dolní hranici trestného činu. Například že by vše do škody dvaceti tisíc korun bylo pouhým přestupkem. To by znamenalo, že by se šlo na obec, kde mají cvičené funkcionáře, kteří umějí udělat na pachatele školené bububu a poškozený může jít radostně domů. Koneckonců i dnes, když přijdete na policii oznámit vloupání do auta, můžete slyšet: “To jste dnes pátý...” Jinými slovy: s pakatelními částkami neotravujte.

To začne štvát majitele čehokoli a ti se rozhodnou bránit tím, že především začnou obcházet státní aparát a vytvářet si domobranu, “security”, vymahačské firmy a začne vyřizování si účtů různých mafií mezi sebou. Zostří se hranice mezi chudým a bohatým voličem. Tradičně rovnostářská česká společnost se začne kvapem kastovat. S kastováním souvisí i nedávný návrh, že umožníme bohatým se z trestu vyplatit. Jinými slovy - když zbohatlík uplatí “krále”, tak si může dělat, co chce. Podobně se rovnostářství opouští ve školství (soukromá víceletá gymnasia pro movitější a základní školu pro chudé zbytky), postupně i ve zdravotnictví…

Zlatá mládež

Pokušení ke kriminální aktivitě nejsilněji dopadne na mladou generaci. Ta je udržována v sebevědomém nároku na blahobyt a dále v přesvědčení, že když oni trpí nepříjemným pocitem, tak je to něčí vina. Například když se žák při vyučování nudí a výklad ho nebaví, tak je to implicitně chyba kantora. Stejně tak přistupují i k matematice či hře na klavír - stupnice nehrají, protože je to nebaví. Školu potřebují kvůli titulu, vzdělání samo je nezajímá.

Kritérium příjemné-nepříjemné se povyšuje na lex suprema. Jeho nahota vyvstává nejvíce u párů, když se objeví první dítě. Tato zátěžová situace je pro mnoho z nich naprosto fatální. Nepříjemné pocity, které vyvolává, jsou automaticky kladeny za vinu druhému partnerovi. Promptně se rozjíždí rozchod a válka o dítě a s ní jde test neschopnosti našeho úředního, policejního a soudního aparátu zjednat pořádek. Posledním hitem soudů je Šalamounův v soud v moderním provedení: "Nejste schopni se dohodnout? Tak dostanete dítě do střídavé výchovy hezky přesně matematicky půl na půl." Toto krájení dětí na dva kusy - plíce jednomu rodiči, játra druhému, dětem, světe div se, nesvědčí. Ty jsou stále víc neurotické, citově labilní, ale za to mají dokonalý výcvik v manipulacích a opět přehršel pocitů nároku. Vnímají rodiče, partnery i stát jako svou prodlouženou ruku, a to provází i pocit rovnostářských nároků - když má on, tak proč ne já? Tedy proč si to od něho jednoduše nevzít? Lidi se pak budou dělit na chytré, co si nakradou, a thloupé, kteří se nechají chytit. Utahování opasků tedy bude muset zlomit i tento rovnostářský pocit nároku mladé generace, a to bude hodně bolet.

Hledání hromosvodu

Období blahobytu jsou ve znamení práv pachatelů trestných činů. Vzpomínám na kolegyni, která se vehementně zasazovala, aby vězni na Mírově neměli v oknech kouřová skla, nýbrž měli skla čirá, s výhledem do zeleně. S tím souvisí touha pachatelů trestných činů po anonymitě, moderně řečeno - po ochraně soukromí a osobních údajů. Měnit a zatajovat identitu je jedna ze základních kamuflážních technik psychopatů. Krásně jsme to viděli na pohřbu Kočky, kde jezdily luxusní auta bez značek SPZ a policie jim k tomu poslušně salutovala. Díky tomu vzniká paradox. Dnes máme mnohonásobně více technických možností, jak monitorovat zločince, ale zároveň jsme si naordinovali mnohonásobně více lidských práv, díky kterým jsme si použití těchto možností zase sami zakázali.

Příkladně to bylo donedávna vidět na porušování rychlosti: “Můj automobil v inkriminované době řídila osoba blízká, ergo nemusím vypovídat, kdo řídil, ani zaplatit pokutu rychlost.” Těžko si představit zmar policistů a úředníků, kteří musejí dělat tento druh práce. Procesní chyby téměř důležitější než fakticita činu. Fakt, že došlo k vraždě či jakémukoli jinému trestnému činu, je možné eliminovat tím, že se napadne procesní chyba policie při vyšetřování. To vše jde samozřejmě na úkor obětí trestných činů, ale těm, jak už jsme řekli, doba nepřeje.

Další způsob, jak se maskují pachatelé, je ocejchování obětního beránka. Židi nejsou, ale cikánů je stále dost. Takže na těch se bude moci nespokojený dav vyzuřit. I když - vezmu-li to osobně - tak státní dluh za mou rodinu je něco přes půl miliónu. Tedy mě, jako většinu Čechů, okradli víc jejich vlastní vlády než všichni Romové dohromady, ale přesto počítám, že ti budou ještě víc terčem obecné nespokojenosti.

Období nestability jsou v ČR tak běžná, že se divím, kolik firem může přijít s nabídkou důchodového připojištění a podobných dlouhodobých akcí. Je dobré mít neustále na paměti, že v této zemi se ústava mění co dvacet let. Každý, kdo zde spoří papírky a plíšky, musí počítat s tím, že o ně ještě za svého života příjde. Kterákoli vláda může přijít a prohlásit, že z důvodu blabla neuznává kontinuitu s minulou vládou. Na našem území je toto spíš pravidlo než vyjímka. Vzpomeňte, kolik peněžních reforem jsme viděli za poslední století. Jediný reálný způsob, jak se může vláda v budoucnu zbavit státního dluhu, je inflace, tedy znehodnocení měny.

Zatuhlá mašinérie

Období utahování opasků poměrně rychle odhalí, že nejen náš stát, ale většina států Evropské unie nejsou akceschopné. Navíc moderní civilizace je stále zranitelnější. V minulosti nebylo možné, aby deset válečníků dokázalo vyvraždit 3000 lidí, jak se podařilo dvěma letadly 11. září 2001. Je jen otázka času, než někoho napadne otrávit vodovodní řad. Kdo vyřadí z provozu pár elektráren, zruší tuto civilizaci ap. Až k něčemu podobnému dojde, pak všichni ochotně dáme k dispozici hlavy své a svých dětí k očipování. Protože raději čip, než ten masakr. A začne hon na nejrůznější (nepřizpůsobivé) ideologie. Válka demokratických technologií proti ideologiím. To vše bude voda na mlýn nejrůznějších populistů. Ti mají situaci navíc o to usnadněnou, že středová pravice i levice rezignovaly na poctivost a utápí se v korupci. Jenže populismus bývá nejen akce-schopný, ale bohužel často i všeho-schopný...

Existuje řada úspěšných strategií do nepříznivých podmínek. Většina z nich ale počítá s velkou frustrační tolerancí. To je schopnost některých lidí fungovat optimálně i přesto, že se cítí nepříjemně - když mají méně peněz, než si přejí, když musejí slevovat ze svých standardů, měnit své zvyky, rezignovat na své cíle a sny. Příjemné pocity jsou luxus, v ne každé době či věku jsou nám dopřány, přesto lidi se dělí na ty, kteří fungují i s nepříjemnými pocity, s utaženým opaskem, a ty, kteří se hroutí, dělají scény, podrazy... Kupodivu záleží hodně na nás, do které skupiny budeme nakonec patřit.

Zde je výsledný text, který vyšel.