z článku Revoluce na Bobří řece
Proč bychom měli věřit tomu, že skaut má dnes pro děti smysl? Stačí si uvědomit, jak se změnilo trávení volného času. Kdysi žilo v domě tak 6-7 lidí pohromadě, a když matka něco dělala, tak je jednoduše vyhnala ven. Nemusela trnout hrůzou, že se jim něco stane. A tohle se dnes především kvůli autům změnilo. Na ulici už není bezpečno. I kdyby rodiče měli odvahu pustit děti ven, vědí, že tam zůstanou víceméně samy a budou se nudit. Dítě jde tedy ráno do školy a odpoledne na kroužky, ale už nemá žádnou zdravou dětskou partu. Děti jsou dnes často vychovávány jako extrémní individualisté. Když si projdete všechny ty kroužky, tak kromě skautu není žádný jiný, který by podporoval klasickou partu s jejími hodnotami. Jediný skaut nabízí dětem kontinuální kolektiv lidí, kteří se vidí častěji než jednou týdně, děti jsou víc navázané na sebe a vedou se k nějakým zásadám. Co vám vadí na individualismu? Omezuje schopnost budovat kompromisy, ustupovat. Individualismus a s ním spojená samota vede ke stavu, který nazýváme reaktivní egocentrismus, tedy nutnost vystačit si sám. Samozřejmě jsou obory, v nichž jsou lepší individualisté, jako třeba skládání vážné hudby, ale není jich mnoho. V ostatních oblastech je třeba spolupracovat a s tím mají individualisté potíže. Já nechci, aby se z individualismu stala nadávka, spíš si myslím, že bychom ho měli rozumně vyvažovat. Proč vlastně skautu ubývají členové? To vám řeknou spíš oni, slyší to přímo od dětí. Myslím, že část problémů souvisí se změnou symboliky. Když se podíváme na první republiku, tak všichni žili indiánskou symbolikou. Kult totemů byla hrozná móda a dnes to nefunguje. Skauti vyrostli na lásce k přírodě a dnes mají problém najít novou symboliku, která by táhla dnešní děti. Kromě toho s první republikou odešla doba, kdy existovaly písničky spojující všechny generace, např. Cestář. Znáte nějakou písničku, kterou bychom si dnes zazpívali všichni? Skaut ale přece není pro celou společnost… Já vím, ale tenkrát ty hodnoty okolo indiánů byly společné, všichni četli stejné knížky a cestovali za Prahu. Dneska nemáme společnou řeč, babičky si nemohou s dětmi povídat o muzice ani zpívat. Ta možnost kdysi zrodila skauta. A skaut má dnes problém, že nemůže najít atraktivní myšlenku, která by se líbila prakticky každému. Mnoho dětí určitě odrazuje dodnes panující praxe oddělování kluků a holek. Ano. Ale ve své době to bylo naprosto normální. Byl to obranný mechanismus rodiny. Dříve mohlo mít nechtěné těhotenství za následek bídu svobodné matky a rodinnou tragédii, takže rodiče udělali jednoduché biologické opatření, drželi je od sebe. To nebylo nic špatného, byla to záchranná akce, o jejímž smyslu nikdo nepochyboval. Nešlo o žádné umělé moralizování. To už ale přece dávno neplatí. Dnes opravdu není silný důvod ty děti oddělovat. Ony k sobě tíhnou, to musí vědět sami skauti, oni s dětmi žijí, oni musí vědět, na co si dát pozor a na co ne. Skauti si dnes stěžují, že rodiče preferují kroužky, které jejich dětem přinášejí okamžitý profit: umění hrát na housle, hrát fotbal nebo mluvit anglicky. Co je na tom špatného? Rodiče podceňují přínos společenství. Ta parta je víc duchovní než hra na housle. Nebo jinak. Když chcete, aby se dítě opravdu naučilo na nástroj, musí hrát, dejme tomu, půlhodinu denně. A když chcete, aby ten výkon vydrželo, tak nesmí trpět samotou. Musí mít partu a musí mít možnost se k ní vracet. A ne z piána letět na 10 dalších kroužků.
Co mají společného první český prezident, první muž na Měsíci, šéf Akademie věd ČR, nová rektorka Harvardu, Bill Gates a český ombudsman?
Na první pohled nenápadnou položku v životopise, která jim ale přinesla velké věci: jsou to skauti. Tato skutečnost může pomoci k získání nových přátel nebo skvělého místa a ve špatných dobách se naopak snadno mění ve vstupenku do lágru. Skauting byl vždycky hlavně dobrodružstvím a zůstává jím i teď, kdy si jeho vyznavači připomínají sto padesát let od narození otce zakladatele a kdy hnutí samotné slaví stovku. Hlavolam, který dnes čeští skauti řeší, se už ale nejmenuje ježek v kleci.
Otázka dne zní, jak tuto zasloužilou, ale trochu staromódní instituci udržet při životě.
“Pojednou začalo pršet. Ustavičné krůpěje těžce dopadaly na stan. Bylo vlhko a protivně. Spát jsem již nemohl. Taková zima mne zachvátila, že jsem se třásl. V holých kolenech mně ryla ošklivá bolest. A stále, stále pršelo. Deky byly zcela mokré; zabalen v ně, klel jsem a vzpomínal na teplou postel doma.” Těmito slovy popsal na začátku minulého století jednu ze svých prvních nocí na skautském táboře budoucí básník Jiří Wolker. Táborníci se museli postarat úplně o všechno. Stavěli si příbytky, jídelnu, kamna, sami si vařili i prali. Mnohdy byli tak vyčerpaní, že se jim draly slzy do očí. Přesto na skautskou zkušenost nedali dopustit. “Neodejdu odtud s prázdnou. Nejen krásné vzpomínky pro chvíle snění, také tvrdší pěstě a otužilejší tělo, připravené snášeti námahy a protivenství,” napsal Wolker v šestnácti letech ve své prvotině Táborový deník, která ukazuje tvrdost života tehdejších průkopníků světového hnutí.
Ten pohled se nezměnil dodnes. Vojtěch Cepl je ústavní soudce na penzi a na prosbu o rozhovor reaguje obezřetně. Jakmile ovšem zazní slovo skauting, ledy tají a ze zasloužilého právníka se stává zapálený vypravěč. Vzpomíná na výpravu, při níž spal v jednom stanu s hercem Janem Třískou, na schůzku z února 48, na níž se dozvěděl o komunistickém puči, na poslední tábor na Lužnici o rok později, kdy skauti provokovali pionýry tábořící na protilehlém břehu zpěvem amerických písní, i na první výslech na StB. “Skauting mi dal mnoho přátelství na celý život. Třeba zrovna včera se u mě stavil můj bývalý oddílový vedoucí a přivezl mi hnůj na zahradu,” shrnuje Cepl a dodává: “Celý život mě zajímá, jak se ve společnosti šíří morální hodnoty. V případě skautu vím, že to funguje.” Junácké nadšení, které soudci vydrželo do zralých let, nepředstavuje žádnou výjimku. Dospělí skauti jsou zvláštní kmen. Prokážete-li se například poslanci za ODS Petru Bratskému svou skautskou identitou, můžete navzdory nijak přehnaně vstřícné parlamentní atmosféře počítat s vřelým přijetím a okamžitým tykáním. “Komunikace je určitě srdečnější, jsme naladěni na stejnou notu, a ač se třeba nemusíme názorově ve všem shodovat, nepovažujeme se automaticky na protivníky,” popisuje zákonodárce zásady meziskautského dialogu. Při každodenní politické práci se mu osvědčily především s kolegyní Michaelou Šojdrovou (KDU-ČSL) nebo s bývalým lidoveckým ministrem Tomášem Kvapilem, které bez rozpaků nazývá bratrem a sestrou.
Na skautské partnery věří i další významný junák, ředitel pražské Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák (43). “Není to ve stylu, ty jsi skaut, dám ti lepší kšeft. Ale dva skauti určitě stráví méně času vypracováváním formálních záruk, protože si budou věřit,” říká Řehák a přidává detail z vlastní kariéry: “Mě do knihovny při konkurzu přijali proto, že jsem skaut. Ne že by byli v komisi taky skauti, ale prostě měli za to, že je to dobrá kvalifikace.” V tuzemsku to působí nezvykle, klíčovou položkou životopisu obvykle bývá dosažené vzdělání nebo praxe. V anglosaských zemích je to ale naprosto běžné - skauti jdou na tamním trhu práce na dračku. Důvod? Vyrůstali v malých týmech, naučili se vzájemně dělit, spolupracovat, řešit konflikty a motivovat druhé. A ještě před pubertou zpravidla dostali na starost vedení družiny, takže se nebojí zodpovědnosti. To jsou ideální vlastnosti do pracovního týmu. “Vždycky, když slyším, kolik dnes platí firmy za tzv. team building, musím se smát,” říká veterán zdejšího skautingu, politický vězeň, novinář a překladatel Jiří Navrátil, “já bych jim ho dělal z fleku. Skauting je nejlepší team building.”
Řada skautských celebrit připouští, že s jinými skauty navazuje vztahy jednodušeji a při obchodních jednáních se mnohem snadněji domluví. Skeptici v tom vidí novodobé zednářství, ale šéf Akademie věd ČR Václav Pačes bujarou fantazii o skautské lóži trochu krotí: “Naučil jsem se posuzovat lidi, až když je trochu poznám. Skauting je dobrá vstupní vizitka, ale také jsem se už v životě několikrát zklamal.”
Na čem se ale čeští skauti rozhodně shodnou, je, že jejich výchovná metoda dělá z lidí skutečné osobnosti. Seznam příkladů je výmluvný: Alois Rašín, Edvard Beneš, Guth Jarkovský, Heydrichův atentátník Jan Kubiš, bratři Mašínové, všichni porevoluční šéfové Akademie věd nebo třeba zakladatelé Člověka v tísni…
Pro připomínku 150 let od narození praotce skautingu, britského vojáka Roberta Baden-Powella, je to jistě zajímavá galerie. Výhled do budoucna je ale mnohem mlhavější. Evropský skauting je v krizi, ubývá mu dětí a v Čechách ho navíc táhne k zemi nálepka jakéhosi naivního foglarovského správňáctví, která dnes není pro děti zrovna sexy. Šéfové Junáka strávili několik let vymýšlením reformy a letošní oslavy si prý nechtějí pesimistickými výhledy kazit. “Bude to fungovat,” říká přesvědčeně šéf Městské knihovny Řehák, “i o našich dnešních dětech budete za dvacet let psát články.”
Abychom o tom mohli přemýšlet, je třeba se podívat na začátek. Nejpřekvapivější na celém příběhu je vlastně to, jak je starý. V jistém ohledu se mnohem víc hodí do elektronické éry než do pozdně viktoriánské Anglie na vrcholu imperiální slávy. Globální požár, který zakladatel hnutí Robert Baden-Powell způsobil počátkem 20. století svou knihou Scouting for Boys, totiž připomíná křivku popularity MTV nebo Googlu.
Baden-Powell vyrůstal jako jedno ze sedmi dětí ve středostavovské anglické rodině, která nebyla zvlášť bohatá, ale stýkala se s význačnými vědci a umělci své doby. Na rozdíl od bratrů se Robertovi nepodařilo udělat přijímací zkoušky na Oxford a musel vzít zavděk dostupnější vojenskou akademií. Disciplína mu nebyla cizí, ale kromě toho byl také milovník divadla, snílek a romantik, takže si v armádě časem oblíbil specifickou disciplínu - stal se specialistou na výzvědy. Během služby v Africe se u černošských domorodců přiučil stopařskému umění, naučil se přežívat v divoké přírodě, a když během bojů prokázal, jak mohou být orientace v terénu a výzvědné finesy důležité, zajistil si povýšení a uznání nadřízených důstojníků.
Baden-Powellova velká chvíle přišla v roce 1900, kdy v Jižní Africe bránil město Mafeking proti trojnásobné přesile Búrů, bělošských potomků holandských kolonizátorů, s nimiž Británie vedla válku. Nešlo o nijak zvlášť významnou a už vůbec ne krvavou bitvu, v Londýně ale měla obrovský symbolický význam. Do té doby neohrozitelné impérium utrpělo v Africe krátce předtím několik nepěkných šrámů a britská veřejnost potřebovala ujištění o své velikosti. A najednou tu bylo - charismatický generál a velmistr vyzvědačského umění s hrstkou statečných vzdoruje obrovské přesile a do vlasti posílá depeše prokazující klid, nadhled a neodolatelný britský humor: “Všechno v pořádku. Čtyři hodiny bombardování. Zabit jeden pes.” Když 17. května roku 1900 doručila agentura Reuters do redakcí deníků zprávu, že Britové po 217 dnech obléhání zvítězili, šlo okamžitě do rotaček zvláštní vydání a za chvíli ulice Londýna zaplnily desetitisíce oslavujících lidí. Neznámé městečko kdesi v Jižní Africe byla uhájeno. A zrodil se nový hrdina - generál Baden-Powell.
Právě mýtus Mafekingu a sláva s ním spojená pomohly generálovi později realizovat plán, jímž se ze služeb války nechal přeřadit pod prapor míru. Baden-Powell nejprve na základě svých zkušeností napsal vojenskou příručku pro zvědy, brzy však zjistil, že ji hltají hlavně mladí britští chlapci. V hlavě mu klíčil zajímavý experiment, který se rozhodl nejprve ověřit v praxi. V létě roku 1907 sezval na anglický ostrov Brownsea skupinu hochů z různých sociálních vrstev, rozdělil je do malých družin a během týdenního táboření je nechal zdokonalovat se v umění přežití v přírodě, zálesáckých dovednostech a vzájemné pomoci.
Kluci byli nadšení a generál začal svou vojenskou příručku pomalu přepisovat na populární knížku pro obyčejné děti chtivé dobrodružství. Nenechal nic náhodě, prostudoval si dobové pedagogické spisy, antropologické studie popisující dospívání amerických i australských domorodců, sešel se spisovatelem Ernstem Thompsonem Setonem, který krátce předtím založil ve Spojených státech zálesácké hnutí Woodcraft Indians, inspirované životem původních Američanů. Přidal své znalosti armádního drilu a symboliky i převratné názory moderního švýcarského pedagoga Claparedeho, který hlásal, že výchova se má podřizovat potřebám dítěte. Z toho všeho namíchal chutný drink - v opojném likéru romantických, etických a ekologických úvah plavaly různé praktické návody, jako třeba co dělat, když vás v lese uštkne zmije.
Kniha Scouting for Boys vyšla v roce 1908 a recenzenti se k ní stavěli vesměs vlažně. Ne tak děti - hrdina od Mafekingu jim dal návod na dobrodružství a ony ho vzaly za svůj. Britští školáci začali zcela spontánně vytvářet skautské oddíly a vyrážet na výpravy. Rok po vydání příručky se jich ke skautingu hlásilo víc než sto tisíc. Baden-Powell svůj návod adresoval chlapcům, ale skauting brzy přitáhl i děvčata. Generálova sestra začala organizovat akce pro dívky (v souladu s dobou jich bylo samozřejmě méně než chlapců a oddíly byly striktně oddělené podle pohlaví).
Zakladatel se nestačil divit. Původně si totiž vůbec nepředstavoval žádné hnutí, doufal jen, že se jeho myšlenek ujme některá ze stávajících mládežnických organizací. Teď se pro něj skauting stával prací na plný úvazek. Britská společnost se nejprve novému fenoménu trochu posmívala, brzy ale pochopila, že má potenciál podchytit mládež a vštěpovat jí lépe než škola hodnoty úcty k vlasti a Bohu, což se v časech industrializace a s ní spojených sociálních problémů zdálo být žádoucí. V roce 1910 král Eduard VII. osobně požádal Baden-Powella, aby opustil armádu a naplno se ujal vedení skautů.
Dnešní optika, která skauting vnímá jako svět hodných hošíků, kteří drží bobříka odvahy, a když náhodou řeknou sprosté slovo, hned udělají deset kliků, dokonale zakrývá, čím Baden-Powellův patent doopravdy byl. Mluvíme totiž o rock’n’rollu počátku 20. století, o prostoru k dobrodružství a ke svobodnému životu ve věku, kdy se děti ještě obvykle vodí s rodiči za ruku. Evropská divočina tehdy nabízela skutečná tajemství a na americkém Divokém západě ještě žily legendy jako Geronimo nebo Buffalo Bill. Skauting se šířil jako epidemie - nejprve v britských koloniích, pak jinde v Evropě, USA, Africe, Jižní Americe. V roce 1920 měl už po světě přes milion členů.
Nebyli to ale jen romantici. Otec zakladatel kladl velký důraz na praktičnost a občanskou službu druhým, takže děti v uniformách s nahými koleny se v Británii velmi osvědčily během první světové války jako hasiči, listonoši, dárci krve nebo pomocní policisté. Zajímavým obratem prošel sám generál Baden-Powell - tak jako mnozí jiní se i tenhle stárnoucí válečník stal po zážitku 1. světové války přesvědčeným pacifistou a začal skauting vnímat jako příležitost k nastolení světového míru. “Národy rozčarované válkou hledají něco lepšího než cáry papíru sepsané bezohlednými politiky,” představil idealista Baden-Powell svou vizi po skončení války.
Představa, že skauting zajistí planetární mír, byla možná trochu naivní. Vzhledem k tomu, jak rychle se šířil, se ale nelze moc divit, že Baden-Powell trochu popustil uzdu fantazii. K mezinárodnímu rozmachu mělo hnutí dobré předpoklady - bylo pro děti atraktivní a zároveň nechávalo velkou svobodu vytvářet lokální kulturní a náboženské mutace. Odvolává se sice na duchovní princip, ale za ten si mohou křesťané, muslimové či buddhisté dosadit každý svůj vlastní - povinně se vyžadují jen hodnoty vycházející ze skautského slibu, například povinnost za všech okolností pomáhat druhým. Tahle pružnost se ukázala prozíravá - dnes je skautů čtyřicet milionů a na seznamu národních poboček chybí jen šest států, vesměs s totalitní praxí, jako jsou Kuba nebo Severní Korea.
Český příběh rozhodně patří k těm poutavým. Jestliže v Anglii pohlížela veřejnost zpočátku na aktivity Baden-Powella s nedůvěrou a nechápala, proč by její děti měly spát na studené zemi ve společnosti mravenců, v rakouském mocnářství to platilo dvojnásob. Lidé toulající se po lesích a spící pod kusem celtoviny byli považováni za totální vyvržence. Středoškolský učitel tělocviku z pražského Smíchova Antonín B. Svojsík takové předsudky neměl, trápilo ho spíš, jak své studenty přimět k zdravému životu a vztahu k přírodě, aniž by měli pocit, že jsou na nudném školním cvičení. Když se doslechl o aktivitách svého anglického předchůdce, sáhl do úspor vyrazil za ním na ostrovy.
Baden-Powellova metoda ho nadchla, věděl však, že pro české prostředí bude nutné ji trochu upravit. Jedním z problémů byl skautský slib, který bez zábran sliboval oddanost Bohu. V nábožensky vlažných Čechách by mohl zájemce odrazovat, takže se Svojsík s generálem domluvil, že pro nás postačí slib vlasti. Tělocvikář také důvtipně obrousil militaristické prvky britského skautingu, které by v zemi bez koloniální tradice nerezonovaly, a naopak přidal víc amerického Setonova učení, které se vzhlíželo v indiánech. Šestákové indiánské příběhy tady šly tehdy na odbyt. A do třetice: rozjezd skautingu se rozhodl provázat s českou intelektuální elitou, aby svému projektu zjednal patřičnou vážnost. V Čechách jako v jediné skautské zemi na světě nikdy nevyšel Baden-Powellův ústřední spis (překládá se až teď). Skauting zahájila Svojsíkova kniha Základy junáctví, v níž se například věhlasný lékař Josef Thomayer rozepisuje o tom, jak “noclehování v přírodě” pomáhá organismu. Podporu hnutí vyjadřuje i profesor František Drtina a Alois Jirásek zase odkazuje na hrdinství domažlických Chodů, kteří by měli být vzorem české organizace.
Možná víc než profesorská doporučení však zabralo to, že když v roce 1912 Svojsík uspořádal první několikatýdenní tábor, všichni mladíci ho přežili. Popularizaci skautingu ale pomohl zejména rok 1918, kdy vznikal samostatný stát. Svojsík pochopil, že je to jedinečná šance přesvědčit veřejnost, jak je jeho organizace důležitá. Představitelům budoucího státu přivedl nejlepší skauty a nabídl jejich služby. Národní výbor se zmínil, že by potřeboval zabezpečit komunikaci mezi jednotlivými politiky i rodícími se institucemi, a ze skautů se tak stali poslové. A tak se prvními poštovními známkami nové země staly červené a modré známky “Pošty českých skautů ve službách národní vlády”.
Úspěch Svojsíkova nápadu byl obrovský. Hlavním stoupencem hnutí se stal i prezident T. G. Masaryk, v tisku se vyzdvihoval význam skautů a pozitivní reklama zabrala. V roce 1922 měla organizace 26 tisíc členů, v roce 1938 už to bylo 65 000.
Na třicátá léta si pamatuje dnešní místostarosta Junáka Jiří Navrátil. Je mu přes osmdesát, ale dodnes si vydělává překládáním beletrie z několika světových jazyků. Dětství prožil na cestách, protože jeho otec byl diplomat masarykovské republiky. Když se rodina v roce 1934 vrátila do Prahy, dělal jedenáctiletému chlapci velké problémy pravopis. “Ve škole jsem byl za chudáčka, pak jsem ale přišel do skautského oddílu a tam našel prostředí, kde jsem se mohl osvědčit,” vzpomíná Navrátil. “Uměl jsem stopovat a měl dobrý postřeh. A našel tu výborné kamarády.” Na svůj první tábor prý nikdy nezapomene. “Tábořili jsme nad Orlíkem, v krajině, která už je dneska zatopená, kolem se pásli mufloni. A ty večerní ohně a obřady, bylo to kouzelné. Tenkrát byla česká krajina ještě krásná.”
S blížící se světovou válkou přírodní idyla ustupovala. Skauti se stále více věnovali přípravě k boji, po Mnichovu pomáhali českým vyhnancům z pohraničí, po okupaci jich část emigrovala a dala se do služeb zahraničních protihitlerovských armád. Zbytek se pokoušel za protektorátu ještě chvíli přežívat, ale dlouho to netrvalo. O prázdninách roku 1940 gestapo rozehnalo většinu táborů a ve městech Němci zabavili skautům veškeré materiály a majetek. Na podzim téhož roku byl na základě rozhodnutí K. H. Franka skauting v Čechách zakázán a 700 jeho představitelů postupně skončilo na popravišti nebo v koncentračních táborech.
Během války zemřel otec zakladatel Baden-Powell. Coby rozený romantik s sebou už mnoho let nosil napsaný dopis, jímž po smrti naposledy promluvil ke svým bratrům a sestrám. “Pokuste se opustit tento svět trochu lepší, než jaký jste jej našli,” říká jeho nejslavnější věta. Na troskách světové války se to mohlo zdát nemožné, ale o to větší bylo odhodlání. Do českého Junáka po válce vstoupilo rekordních dvě stě tisíc dětí (svou roli v tom hrála i popularita knih Jaroslava Foglara).
Nastupující komunisté ale infiltrovali nenáviděné masarykovské hnutí svými donašeči a po puči v roce 1948 měli dobré páky, jak Junáka rozložit. “Baden-Powell říká, že skauting je hra, ale někdy je to velmi nebezpečná hra,” usmívá se Jiří Navrátil. Své jméno našel na dveřích právnické fakulty hned v první várce vyhozených studentů. Skauti se ale bolševikům nechtěli vzdát snadno. Zrodil se plán, do nějž byl zapojen tankový útvar ze Žatce a přes dvě stovky starších pražských skautů. 17. května 1949 mělo dojít k obsazení Prahy a odstavení komunistů od moci. “Byli jsme neuvěřitelně naivní,” vzpomíná Navrátil na den D, kdy zamířil do dejvické klubovny na sraz svého oddílu. Na Dejvickém náměstí ho zastavila vojenská hlídka a bratry skauty uviděl až na vyšetřovně v Ruzyni. Teď mohl alespoň naplno zúročit školu generála Baden-Powella. Ještě na vyšetřovně se skupina skautů nenápadným poklepáváním prstů smluvila Morseovou abecedou na společné verzi výpovědi (jeli na noční skautskou hru) a stejnou taktiku pak použila i při soudním líčení. Výsledek: z dvou set povstalců bylo odsouzeno jen osm. Jiří Navrátil byl ale v hierarchii příliš vysoko, takže dostal 20 let.
Otázky na pobyt v jáchymovském uranovém lágru ve starém muži vyvolávají akční vzpomínky. “Okamžitě jsme se spojili s dalšími skauty v Jáchymově a založili 1. roverskou skupinu Rovnost,” říká (rover je jméno pro staršího skauta nad 17 let). Vězni kontaktovali skauty v řadách civilních horníků, kteří do dolu chodili pracovat, a vznikl komunikační kanál, kterým putovaly zprávy rodinám vězňů a naopak. Organizovali přednášky, na cigaretových papírcích sepisovali s pomocí letců anglické slovníky, stejné médium sloužilo i k vydávání edice Rovnost, která dávala prostor třeba poezii vězňů. “A hlavně jsme udržovali dobrou náladu, to bylo v lágru hodně důležité,” říká Navrátil.
Nakonec si v lágrech a věznicích odseděl jedenáct let a po propuštění začal překládat literaturu. Nepřekvapí asi, že “pokrývače”, pod jehož jménem překlady vycházely, mu dělal známý skaut.
Stalinská éra stála život nebo svobodu celkem 900 skautů a po krátkém znovuobnovení Junáka v roce 1968 se zákaz z konce 40. let opakoval i v roce 1970. Tentokrát měl ale v dobovém duchu ne zcela důstojnou podobu, protože šéfové Junáka ve snaze udržet se co nejdéle, udělali několik ústupků, ze kterých by Baden-Powell moc nadšený nebyl. Podepsali závazek, že budou vést skauty k socialistické výchově a na nátlak komunistů dokonce svolili, že zruší náboženské oddíly. Stejně to nepomohlo a skaut musel povinně splynout s komunistickým Pionýrem.
V duchu kompromisů se neslo i následujících dvacet let. Oddíly se přestrojily do kabátu turistických klubů, všemožných zájmových kroužků, případně Pionýra a svou pravou identitu tajily.
I v generaci normalizačních skautů ale rezonuje podstata, o níž mluvil už Jiří Wolker. “Byl jsem sedmiletej rozmazlenej jedináček,” vzpomíná na tehdejší křest skautem Tomáš Vodňanský, dnes devětadvacetiletý fotograf a webeditor rozhlasové stanice Vltava. “Na začátku tábora mi kluci řekli, že jdeme stavět podsady. Já jsem prohlásil, že nic dělat nebudu, a už jsem letěl do kopřiv.” První tři tábory prý proplakal a psal domů zoufalé dopisy, ať si ho rodiče odvezou. “Nebyl jsem sám a většinu stěžujících si dětí si rodiče opravdu vzali. Mě ne a dneska jsem za to vděčnej. Naučil jsem se tam dělit o věci, překonávat sám sebe a hlavně mít zodpovědnost za ostatní.”
Mezitím se začalo postupně svobodněji mluvit o tom, jestli Baden-Powellova metoda výchovy dětí není občas pro současnou dětskou duši příliš drsná.
A po listopadové revoluci už potřebu reformy nešlo přehlížet. Český skauting nejprve prožíval boom. Počet členů se vyhoupl na osmdesát tisíc, konec dlouhého zákazu hnutí zajistil publicitu a čtyřicetiletá odmlka navíc měla pozoruhodný vedlejší efekt: kroje, výbava, patos i zásady byly úplně stejné jako za první republiky, takže na mezinárodních srazech byli čeští skauti obletovanou atrakcí. Jenže doma to mělo samozřejmě svůj rub. V porevolučním skautu měli silné slovo konzervativci, kteří trvali na rigidních pravidlech, oddělené výchově kluků a holek a dalších principech, na kterých ležel prach první republiky. Do skanzenu, který kolegové z ciziny tolik obdivovali, se novým dětem moc nechtělo. Členů začalo ubývat, nejprve prudce, a nakonec se odliv dětí ustálil na 2000 ročně. Není to až tak dramatické (Junák je stále největší českou organizací pro děti), ale při třicetitisícové základně se nad tím nedá mávnout rukou.
Klubovna nedaleko Dejvického náměstí je pořádně vymrzlá a návštěvníkovi se zdá, že zabloudil do 80. let. Povědomé nástěnky s tajemným bodováním, starý nábytek, rozviklané lavice, občas paroží na stěnách. Něco je tu však docela jiné. Rozverná sebevědomá děvčata, jimž ze sportovních bund čouhají sluchátka od “empétrojek” si berlemi kamarádky, která má zlomenou nohu, pinkají s balonkem. Svůj družinový pozdrav odříkávají zcela nenuceně a pak se pustí do her. V pauze krájejí ovoce a jedí je ze společného talíře.
“Baví mě jezdit na výpravy,” říká čtrnáctiletá Anežka. “Vždycky celou sobotu někam jdeme, v létě spíme jenom pod celtou. Rodiče hodně pracujou, takže jinak se ven moc nedostanu.” U ní ve třídě jsou dva skauti a ostatním spolužákům je to většinou celkem jedno. “S těma blbejma o tom nemluvím, ty to berou jako trapárnu. Přitom sami dokážou jenom sedět celej den u počítače a pařit hry.”
Dorůstající generace skautů nečte Foglara, hrdinná minulost Junáka ji nezajímá a chce jenom jediné - zábavně a smysluplně trávit čas. Je ale otázka, proč by se tak mělo dít právě ve skautu. A právě tady začíná skautským šéfům pořádná dřina. Ve vedení Junáka sice postupně převážil liberálnější trend, ale ani pak nebylo vyhráno. Úbytek dětí postihuje celou Evropu. Skaut má příliš staromódní příchuť a na příběhy válečných hrdinů dnešní děti nenachytáte. “Soutěžíme na tom nejdrsnějším trhu, jaký znám - trhu volného času dětí,” říká knihovník Tomáš Řehák. “Proti nám stojí Walt Disney, výrobci počítačových her i ambice rodičů, které zajímá především, aby jejich dítě něco rychle umělo - angličtinu, fotbal.”
Skauti si ovšem nemyslí, že se jejich systém přežil. “V Čechách je v současné nabídce dětských organizací jediný, který nabízí nějaké hodnoty -přátelství, sebezdokonalování, výchovu k zodpovědnosti,” říká přesvědčeně Roman Šantora, jeden z mladých šéfů Junáka. Náplní ostatních kroužků nebo sportovních klubů je podle něj především získání dovedností nebo znalostí.
Jenže co s tím, že skaut je pro školáky neatraktivní? Čeští šéfové se pustili na přelomu tisíciletí do radikální reformy po západním vzoru. Sepsali si pár základních pravidel, která se točí okolo povinnosti pomáhat druhým a chránit přírodu, a všemu ostatnímu dali volný průběh podle přání současného dorostu. Žádné povinné učení šifer, uzlování nebo morseovky, žádné staromódní kroje, žádné táboření podle striktních pravidel. Do lesa se jezdí na horských kolech s navigačními GPS přístroji na krku, hitem poslední doby je lezení na umělých stěnách. Internetový portál Junáka je střižený podle poslední módy a zájemce se tu může naučit, jak řešit krizové situace v interaktivní on-line hře, nebo se na skautském informačním portálu Teepek.cz dozvědět nejlepší “vychytávky”, jak si nastavit na svém počítači ICQ. Přibývá smíšených oddílů, na oddělování dívek a chlapců nikdo netrvá. A letní celotáborové hry se vymýšlejí podle scénářů fantasy knížek nebo úspěšných počítačových her.
V současné době se dokončuje i poslední část reformy, proměna tzv. Stezky, kterou musí každý skaut tradičně projít.
Dítě už nebude muset splnit pevně dané úkoly (uzlování, běh atd.), ale může si v různých kategoriích jako Moje vztahy, Moje rodina nebo Propojený svět vybírat z nabídky úkolů ten, který je mu nejbližší, případně navrhovat vlastní.
Lidé mimo skautskou komunitu se mohou na tvrzení, že v roztříštěném světě jsou skauti jedinou organizací, která nabízí skutečné hodnoty, dívat s despektem. Každopádně platí, že největší tuzemská dětská organizace se právě teď pokouší reagovat na prudce se měnící okolí. Reforma se rozjíždí a bude zajímavé sledovat, jak dopadne. Zatím víme, že jediná evropská země, které se radikálním omlazením stylu podařilo zastavit propad členů, je Británie. Zároveň ale platí, že skaut už dávno není jen evropská doména. Třeba v Asii počty členů utěšeně rostou.