Co dělá z dětí vrahy?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Jakub Procházka zavolal své Kamilce, kterou podle svého deníku "nade všechno miloval", aby přišla před barák. Tam ji spolu s dvěma kamarády zabili. Něco podobného nepamatuje nejen Bílina, ale i pro zkušené kriminalisty je to hodně kuriózní případ. Chybí totiž srozumitelná motivace.

V těchto případech za mnou chodí lidé a chtějí, aby jim řekl nějakou vše vysvětlující diagnosu. Oni by pak řekli: "Aha, jasně, prostě úchylové..." a měli by pocit, že teď už tomu rozumí. Toto uvažování je poněkud nelogické, což je možno ukázat na příkladu. Líbeznice - malá ves, kde žiji - jsou mimo jiné známy i tím, že v nich každý rok zabije někoho auto. V těchto případech ale lidé nechodí za automechanikem a neptají se ho: "Nemělo to auto rozbité brzdy?" Jednoduše chápou, že i s autem ve výborném technickém stavu se dají zabíjet tříleté děti na přechodu. Jakkoli je to paradoxní, ani ti kluci nemuseli být duševně nemocní, aby zabili svou kamarádku. Minimálně dva z nich se jeví naprosto zdraví: Štencl a Řežňák, který jí zasadil palicí první rozhodující rány do hlavy.

Vysvětlení jejich patologie tedy musíme hledat někde jinde než v psychiatrických diagnózách. Jednak ve skupinové dynamice - jak se ten večer vzájemně vyhecovali a jak pak v šoku nad mrtvolou vymýšleli úplné absurdity - a dále v jejich zvráceném koníčku. Tito kluci se totiž několik let s jinými studenty z Prahy zaobírali tím, že někoho zabijí a snědí. Pár dní před vraždou byl Štencl s Procházkou na jedné z kanibalistických schůzec na Karlově náměstí v Praze. Možná právě tato schůzka vyhecovala přiopilého Štencla, aby spustil celý proces a vyzval zbývající dva: "Dnes to musíme udělat."

Uvědomme si, že naše kultura je založena na právním minimalismu: "Zajímá nás, co děláš. Je nám ale lhostejné, co si představuješ či říkáš." Tato zásada je možná dobrá pro vývoj pluralitní společnosti, ale rozhodně není dobrá pro výchovu dětí. I já jako psycholog musím korigovat fantazie a způsob uvažování svých klientů, abych zastavil jejich sebedestruktivní či depresivní fantazie. Stejně tak každý člověk musí kontrolovat a korigovat obsah své mysli.

Jak k tomu ale vychovávat naše děti? Dřív tuto roli hrála morálka či náboženství. Ty všechny totiž volaly po čistotě mysli a srdce, protože z nich pak vychází zlé činy. Kdyby ti kluci byli řekněme katolíci, chodili by ke zpovědi a tam říkali knězi: "Připravuji úkladnou vraždu." Je zřejmé, že by je kněz rychle usměrnil. I když je naše společnost ateistická, přesto potřebujeme nějaké nástroje, pomocí kterých se řekne mladé generaci: "Není jedno, co se vám honí hlavou, a o čem sníte."

Je pravda, že mě momentálně žádné systémové opatření nenapadá. Nicméně stojí za to připomenout výzkumy tzv. rodinných příběhů. Ty totiž zjistily, že za posledních třicet let se na polovinu zredukovaly vzájemné rozhovory rodičů s dětmi. Zdá se, že za tím z části stojí blahobyt, protože většina těchto rozhovorů se odehrávala při přípravě jídla a společné domácí práci. Buď jak buď rodiče musí se svými dětmi trávit více času. Výchova mobilem, televizí a dvaceti kroužky prostě nestačí.