Moderní člověk je opojen vizí všemohoucnosti. Je zajímavé, že tyto vize generují mírné úspěchy. Jakmile se totiž dostaví úspěch, rozjede se nám snění tak nekontrolovatelně, jako cikánský povoz z kopce. Třeba kdybyste vyhráli milión v loterii, taky byste začali vymýšlet, co všechno můžete s penězi udělat. Moderní člověk díky pár technickým vynálezům také rozjel snění o tom, že může vše - od poroučení větru, dešti přes po oddělovaní sexu od reprodukce až po převracení denního cyklu v chronické ponocování ap.

Z těchto důvodů dnes také dobře slyšíme na ideologie, které hlásají všemohoucnost člověka. Jsou to většinou po svém pochopená východní náboženství a zcela zdegenerovaně pochopená psychosomatika. Ano, bojoval se dlouhý boj, aby se prosadila myšlenka: Jsou somatické nemoci, které si člověk může vyvolat psychicky. Třeba astma, žaludeční vředy, či sníženou imunitu díky chronickému stresu. Ale dnes se tato myšlenka obrací naruby. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že každá nemoc je zapříčiněna psychicky. Každé zlo, které člověka potká, si prý způsobil de facto sám – v tomto či minulém životě.

Teď si představte někoho, kdo se utopil při letošních povodních, nebo dostane třeba rakovinu. Podle tohoto přesvědčení musíte předpokládat, že si to to může sám, že je to následek jeho minulých hříchů, morální pokleslosti a vůbec zdegenerované osobnosti. Děsím se, že by se toto přesvědčení obecně rozšířilo. To bychom pak mohli přijít k mrzákovi, poplácat ho po zádech a říci mu: “Jseš mrzák, co? Dobře víš proč! Očisti si karmu, vole...” Nebo potěšit pozůstalé po povodních: “Nebrečte, on si za to neboštík stejně mohl sám. Musel být v minulém životě pořádný darebák, když se mu toto stalo.”

Ať se to nezdá, tak všemohoucnost implikuje nekonečnou vinu. Jestliže nemohu, tak nemám vinu. Když ale jsem mohl, jen jsem svou vinou nebyl třeba dostatečně osvícený či probuzený, tak každé zlo je mou vinou, protože jsem mu nezabránil, i když jsem principiálně mohl. Proto je ozdravné si připustit, že nejsme všemouhoucí a je mnoho situací, kdy jsme zcela bezmocní – třeba tváří v tvář valícímu se živlu.

Ano, vědomí bezmoci a omezenosti lidských možností je často velmi osvobozující. Například klienti pociťují úlevu, když jim v některých případech říkám: “Problémy, které teď máte s partnerem, z největší pravděpodobností nejsou zapříčiněny Vaším špatným chováním či chybami. To je jeho osobnostní vývoj a zrání, které chce svůj čas. Teď jste bezmocní a nemůžete dělat nic proto, aby se vrátil, ale počkejte, třeba za dva roky přijde čas, kdy se karty začnou obracet. Váš čas možná teprve přijde, proto neplýtvejte silami. Budete je ještě potřebovat.”

Datum: 26.06.2009

Autor: Jeroným Klimeš

Zdroj: Mladá fronta DNES

Strana: 07

Rubrika: Povodeň

Opět přišla velká a voda a jako vždy – nečekaně. Mnoho lidí narazilo na hranici svých možností, pro některé to bohužel znamenalo tragický konec.

Moderní člověk je opojen vizí vlastní všemohoucnosti. Je zajímavé, jak k navození takové vize stačí už pár mírných civilizačních úspěchů. Jakmile se totiž dostaví aspoň nějaký úspěch, rozjede se nám snění nekontrolovatelně jako cikánský povoz z kopce. Je to podobné, jako kdybyste vyhráli milion v loterii. Taky byste začali vymýšlet, co všechno můžete s penězi udělat. Našemu současníku se podařilo učinit pár vynálezů, což v něm hned vzbudilo sny o tom, že může všechno. Poroučet větru a dešti, oddělit dle libosti sex od reprodukce a třeba také převrátit denní cyklus a klidně si bez následků chronicky ponocovat. Z těchto důvodů dnes také dobře slyšíme na ideologie, které hlásají všemohoucnost člověka. Bývají to většinou všelijaká po svém pochopená východní náboženství a také zcela zdegenerovaně chápaná psychosomatika. Je pravda, že to byl dlouhý boj, aby lidé pochopili, že existují somatické nemoci, které si člověk může vyvolat psychicky. Třeba astma, žaludeční vředy či sníženou imunitu po chronickém stresu. Ale dnes se tato myšlenka obrací naruby. Mnoho lidí si tak pod vlivem podobných sdělení nakonec myslí, že každá nemoc je zapříčiněna psychicky. Každé zlo, které člověka potká, si prý způsobil de facto sám – v tomto či minulém životě.

Teď si představte člověka, který se utopil při letošních povodních – nebo dostane rakovinu. Když budete svět nahlížet podle mustru, že si každý za všechno může sám, usoudíte, že je to následek jeho minulých hříchů, morální pokleslosti a vůbec zdegenerované osobnosti. Jako by se tu ozývala ozvěna z dávných – a možná ne tak dávných časů. Děsím se, že by se toto přesvědčení obecně rozšířilo.

To bychom pak mohli přijít k mrzákovi, poplácat ho po zádech a říci mu: “Jsi mrzák, co? Však ty dobře víš proč! Očisti si už konečně karmu...” Nebo “potěšit” pozůstalé po povodních: “Nebrečte, on si za to nebožtík stejně mohl nejspíš sám. Musel být v minulém životě pořádný darebák, když se mu něco takového stalo.”

Na první pohled je to zvláštní a paradoxní. Pocit všemohoucnosti v sobě na druhou stranu zahrnuje i nekonečnou vinu. Jestliže něco nemohu, žádnou vinu nemám, ale když jsem mohl, je mou vinou, že jsem nebyl dostatečně osvícený či probuzený. Buď jsem měl něco dělat, nebo aspoň něco vědět.

Tak je domněle každé zlo mou vinou, protože jsem mu nezabránil, i když jsem principiálně mohl. Proto je ozdravné si připustit, že nejsme všemohoucí a je mnoho situací, kdy jsme zcela bezmocní – třeba tváří v tvář valícímu se živlu.

Ano, vědomí bezmoci a omezenosti lidských možností je často velmi osvobozující. Například klienti pociťují úlevu, když jim v některých případech říkám: “Problémy, které teď máte s partnerem, nemají s největší pravděpodobností příčinu ve vašem špatném chování či chybách. Důležitý je osobnostní vývoj a zrání, a to všechno chce svůj čas. Teď jste bezmocní a nemůžete dělat nic pro to, aby se vrátil, ale počkejte, třeba za dva roky přijde okamžik, kdy se karty začnou obracet. Váš čas možná teprve přijde, proto raději neplýtvejte zbytečně svými silami. Budete je ještě potřebovat.”