Vícegenerační odpady od víry a pocity křivdy (Psychologický pohled na odcházení od víry)
Jeroným Klimeš 17.7. 2001

Se zájmem jsem si přečetl osobní zkušenost Jaromíra Matěny a musím říci, že mi to vyvolalo řadu asociací z mého vlastního života. Je fakt, že podobně zklamaných lidí, kteří zažili v církvi hodně bolesti je mezi námi hodně. Podle míry tohoto zklamání se někteří jen stáhnou z veřejného církevního života, jiní pociťují křivdu déle, jiní opouštějí církev natrvalo.

Stále mě fascinuje, jak se z Čech, kde na počátku století byla naprostá většina lidí věřících, se za jedno století stal ateistický (anti-katolický) národ, který obzvláště na katolickou církev hledí s nepokrytou averzí. Je samozřejmě nejjednodušší říci, že za vším je Kristus jako znamení, které mu se bude odporovat, dílo Ďáblovo, dědičný hřích, komunismus atd., ale to by asi bylo strkáním hlavy do písku.

Svého času jsem se zabýval s jevem, který se označuje jako odpad od víry (náboženský termín) či v psychologických termínech konverze, disaffiliation, drop out ap. Je zajímavé, jak málo je literatury věnováno těmto procesům vedoucím k tomu, že člověk odchází z referenční skupiny, tj. skupiny, se ze které bere svou světonázorovou orientaci. Sám jsem se zabýval fázemi, kterými procházejí lidi, kteří se s církví rozejdou během svého života. Tyto fáze jsou podobné procesu, kterým prochází lidé, kteří se rozhodnou odejít z řádu, kněžské služby ap. (Vzpomeňme na O. Štampacha.) Je však pravda, že těchto lidí je nepatrný počet ve srovnání s objemem lidí, kteří s katolickou církví rozešlo v Českém národě za posledních sto let. Na vysvětlení tohoto procesu musíme obrátit pozornost jevu, který je mnohem více nenápadný.

K popsání tohoto jevu mě inspirovala trojgenerační teorie schizofrenie, která předpokládá, že objevení schizofrenie u jedince předchází pozorovatelné styly chování (dvojná vazba ap.) v předchozích generacích. Na této teorii jsem si uvědomil, v jakém časovém rámci jsou schopni psychologové uvažovat při popisu jevů. Když jsem pak sledoval lidi v procesu rozchodu s církví, uvědomil jsem si, že ani tento proces nebývá omezen na jednu generaci. Popišme si tedy jeden příklad, jak může vypadat takový vícegenerační odpad od víry.

První generace – bezproblémoví katolíci

První generace je typická věřící rodina, kde oba rodiče jsou praktikující věřící. Snaží se vychovávat děti ve víře tradičního katolicismu předkoncilního typu. Doba se však rychle vyvíjí, svět se mění závratným tempem, do toho přichází války či jiné útrapy života. Do života dětí se však vkrádají traumata nejen z církevního života, ale i z jiných zdrojů, které však stávající církevní praxe není schopná ošetřit.

Druhá generace – mlčící katolíci s vnitřním konfliktem

Druhá generace je sice stále ještě formálně věřící, ale je již chladná. Na pozadí jsou různé životní křivdy – křivdy způsobené jak církví, tak jinými vlivy, které se ale přetransformovali do konfliktu s církví nebo konfliktu s Bohem. („Věřit jsem přestal v Osvětimi: kdyby Bůh byl jakýkoli, nemohl by to dopustit.“) Do kostela sice ještě možná pravidelně chodí, ale neangažuje se a mlčí, využijí každou možnou výmluvu, aby tam nemuseli.

Psychologové si totiž narozdíl od právní praxe mnohem více uvědomují, že mlčení neznamená souhlas, ale spíše nesouhlas, který není možno z různých důvodů vyjádřit. Toto mlčení se projevuje jak v kostele, tak ve výchově dětí. O problematických a bolestivých oblastech přece nelze mluvit s dětmi, zranění nelze moc překonat či přeformulovat v zjednodušenou řeč vhodnou pro dětské myšlení. Takto narůstá počet oblastí, o kterých se nemluví. Ať je to sexuální morálka či nevhodné charakterové vlastnosti místního faráře, nereagování na společenské dění ap.

Děti této generace jsou již vychováváni v prostředí, kde vědí, že rodiče jsou věřící, ale do kostela se chodí jen na svátky, a oni sami mají jen ty znalosti, co získali v hodinách náboženství. Jejich světový názor je samorostlý – vyrostl si osamoceně v neživých kulisách schématického, čistě formálního náboženství, kde se o skutečných problémech mlčí nebo se neřeší prismatem víry.

Třetí generace

Třetí generace pak rodí a vychovává děti již ve zcela nevěřícím prostředí. Možná ještě tu občas vliv babičky, možná, že vidí, jak jejich rodiče „na stará kolena začali chodit do kostela“, ale ony sami jsou již zcela odděleny od ideálů církve, od její žité zkušenosti, pohledu na svět či sdílených hodnot. Tato generace již nemá s církví skoro nic společného, ale s jednou vyjímkou: Tou je averze, kterou jí nechtíc předala předchozí druhá a třetí generace.

Všimněme si, že mezi těmito generacemi neexistuje žádný zlomový bod. Vše plyne víceméně plynule, jakoby samo od sebe. Tato vnějšková bezkonfliktnost je hlavní rozdíl od odpadů od církve, které proběhnou v jednom jedinci v časově ohraničeném období. Tento typ konverzí k či od církve se vyznačuje zlomovým bodem, který zřetelně krájí život jedince před a po konverzi. (Vzpomeňme například na zkušenost sv. Pavla apoštola.)

Je pravděpodobné, že to pro čtenáře není nic nového, ale málokdo si uvědomuje, že je to právě to mlčení, které se rádo označuje za „moudré“, které je ve skutečnosti tak pošetilé. Je to mlčení na křivdy, které se lidem staly, je to mlčení na problémy, které lidi mají, je to netolerance a ignorování práce laiků, je to uzavřená kabinetní politika, kterou si praktikují mezi sebou kněží a duchovní obecně, mlčení před veřejností atd.

Já si například velice vážím Jana Pavla II, že jako první papež se dokázal omluvit za zlo páchané samotnou církví, ale na druhou stranu chápu, že nevěřící hned radostně nevyskočí a nebudou jásat. Chápu, že bolesti a křivdy v sobě dlouho ještě ponesou, takže se nedivím, že v novinách vidím ironické titulky: Papež se omluvil za „omyly“ katolické církve vůči Ukrajině. Lidé nevěří, že by to byly pouhé „omyly“, mají pocit, že to byly křivdy.