1) Církevní nadřízení nemají jasno, jak v takových případech rozumně a moudře reagovat.
2) Obyčejní věřící reagují spontánně a tedy značně chaoticky – od krajního pobouření až po povznesené ignorování.
3) Noviny a sdělovací prostředky mají konečně o čem psát, tedy celou kauzu zpravidla rozmáznou a vyžívají se v kritice chaotických výroků a reakcí.

Jinými slovy církev neví, jak se má k těmto případům postavit. Tato rozpačitost pak má za následek, že nevěřící veřejnost začíná mít pocit, že tyto jevy jsou v církvi mnohem více rozšířené, než jak tomu ve skutečnosti je.

V zahraniční literatuře existuje poměrně obsáhlá literatura o tzv. sexual addiction neboli sexuální závislosti. Je známo, že touto poruchou trpí jisté procento lidí, včetně kněží, pastorů či dokonce i jejich manželek. Existuje řada metod, většinou opírajících se o skupinovou terapii, která umožňuje těmto lidem pomoci dostat tuto svou poruchu pod kontrolu, i když je to proces vcelku dlouhodobý.

Rozpačité chování biskupů vůči sdělovacím prostředkům je však jen druhou tváří vnitřní rozpačitosti, které podle mého názoru vyplývá z toho, že tradiční teologicko-právnické vzdělání kněží nemá žádné nástroje na zvládání těchto jevu.

Nejlepší příměr, který bychom v Novém zákoně našli pro sexuální závislost je výrok o mladém vínu a starých měchách (Mt 9, 14nn): „Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí."

Všimněme si, jak Kristus ve svých činech bedlivě rozlišoval povahu jevu. Jednou doporučuje jako lék modlitbu a post (Mt 17, 21 – i když to může být pozdější vsuvka) a  podruhé, jako v citovaném případě, naopak přiměřenou mírnost a pružnost.

Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že sexuální závislost vzniká právě tím, že někdo dal mladé víno do příliš starých a nepružných měchů. To je také důvodem, proč sexuální závislost není možno ovládnout tzv. silou vůle. Paradoxně právě na nedostatek „silné vůle“ si takto závislí lidé stěžují a často požadují po terapeutovi, aby jim silnou vůli nějak dodal. Stejně tak zjistíme, že tento jev nevykořeníme přísností, posty, hrozbami trestu, přeložením z farnosti do farnosti, důslednou kontrolou ap.

Žádná z těchto „tvrdých“ metod jednoduše nevede k cíli, i když může ochránit aktuální či potencionální oběti takto závislých jedinců.

Jestli vede nějaká cesta k nápravě, pak skrze pochopení a následné uchopení toho, co ve vývoji dotyčného člověka v minulosti takto deformovalo a jaké procesy stále udržují potřebu takového jednání v současnosti. Musíme si uvědomit, že se setkáváme s člověkem, který je vnitřně zčásti rozpadlý. Na jedné straně uvidíme masivní pocity viny a méněcennosti a na druhé straně nalezneme neschopnost jakéhokoliv konstruktivního řešení, tedy něčeho, čemu se v morálce říká účinná lítost.

Zjistíme, že vlastně to, co má pomáhat člověku se přizpůsobit (pocit viny) je ve skutečnosti nefunkční, ba spíše naopak je to jedním kolečkem v začarovaném kruhu, ze kterého není jednoduše cesta ven. Jinými slovy čím větší jsou pocity viny a méněcennosti, tím menší je možnost nápravy.

Možná, že zakopaný pes je v tom, že se nerozlišuje mezi pocity viny a vinou jako takovou. Jedna milenka kněze mi citovala jeden jeho výrok, kdy si posteskl, že má pocity viny, když jede na černo tramvají, ale nic necítí, když se vyspí s nějakou ženou. Stejně deformovaný měl i vztah k alkoholu, který nezvládal. I tento kněz byl překládán z farnosti na farnost a zřejmě jak on, tak jeho nadřízení byli bezmocní vůči jeho závislostem.

Problém je v tom, že u takto narušených osobností chybí síla přehodnotit svůj vztah ke svému povolání či osudu. Tento kněz nebyl schopen ani přestat s pitím, ani změnit svou těžko utajovanou promiskuitu, ani odejít z řádu či kněžské služby, ani začít vážný partnerský život s jednou z milenek, kterou měl nejraději atd.

Každému, kdo by znal jeho situaci, by bylo jasné, že jakékoli definitivní řešení by bylo lepší než toto neustálé kolísání a polovičatá řešení téměř všech oblastí vlastního života. Na jedné straně se mu nechtělo opustit staromládenecký život kněze, kde není příliš závazků a kde naopak má přirozenou autoritu až obdiv u farníků. Na druhé straně nebyl schopen dostát základním požadavkům kladených na kněžský stav.

Zajímavé, že takoví jedinci mají vcelku pravdivý pocit, že jim nikdo nerozumí. Žijí si dvojí život, kterému často nerozumí ani jejich milenky či jejich nejbližší. Nicméně zase až tak nepochopitelný či jedinečný není. Existuje řada lidí, kteří žijí stejný osud, i když nejsou knězi či řeholníky.

Když uvažujeme o chování takto závislých lidí i o reakcích církevních autorit, můžeme si vzpomenout, na úplně jinou oblast a to konkrétně to, jak vypadaly blázince před vynálezem moderních psychofarmak, jako jsou neuroleptika či antidepresiva. Ústavy pro duševně nemocné v té době totiž připomínaly spíše koncentrační tábory než léčebné ústavy. (Pro vytvoření obrazu doporučuji knihy Oldřich Vinař: Psychofarmaka, úvodní kapitolu nebo Michel Paul Foucault: Dějiny šílenství.)

Když však zapřemýšlíme, proč např. duševně nemocní ležely ve sklepích, kde na ně za povodní tekla voda proudem a kde je v noci okusovali krysy, pak zjistíme, že za tím vším byla v podstatě bezmocnost lékařů si s duševně nemocnými poradit či jim účinně pomoci bez novodobých psychofarmak.

Za postojích vůči sexuální závislosti v církvi vidíme podobnou všeobecnou bezmoc – jak na straně postižených, tak u jejich představených. Je to stejná bezmoc jako byla bezmoc lékařů, kteří ze zoufalosti drtili nezvladatelným pacientům čelní mozkové laloky (lobotomie), i když z nich tak vytvářeli „osoby bez duše“. Ale nic lepšího v té době lékařská věda neuměla. Tak si jen přejme, aby se i v oblasti sexuální závislosti časem prosadily metody, které dokáží postiženým účinně pomoci dříve, že se toho chopí policie a tisk.