Praktická víra
25.7.2001 Jeroným Klimeš
Mám za to, že největší problém dnešní doby, který se odráží i ve filmech,
je stejný jako problém třicátníků a čtyřicátníků, tj. lidí ve středním
produktivním věku. Jsou to pocity prázdna, které se objeví po odpoutání
se od vlivu rodičů, po vyřešení základních existenciálních otázek z dob
adolescenci či rané dospělosti, po zboření většiny tabu, které je dřív
svazovala.
Toto prázdno se dá definovat jako nepřítomnost dvou potřeb: Jednak absencí
výrazné potřeby přiblížení se či přilnutí k někomu druhému a dále jako
nepřítomnost potřeby uniku před něčím ohrožujícím. Toto existenciální prázdno
či ztráta smyslu života pak silněji nebo slaběji prostupuje celé toto životní
období.
Lidé se pokoušejí toto prázdno překonat v dlouhodobé perspektivě založením
rodiny či tzv. budováním kariéry. V krátkodobé perspektivě vidíme u lidí
různé autostimulační techniky, protože jak známo zvýšená míra aktivace
organismu na nějaký čas odstraní tuto existenciální dutinu. Mezi tyto autostimulační
metody patří i sex, flirtování či nevěra, násilí ve filmech, adrenalínové
sporty, rychlá jízda autem, zbytečné konflikty se zákonem, drogy atd.
Kromě této tendence vidíme ve filmu, který popisoval
Robert Němec, řadu skutečných a reálných psychologických zákonitostí.
Je pravda, že děti s narušeným dětstvím začínají dříve sexuálně žít. Přičemž
u mužů se konflikty z dětství projeví spíše jako sexuální úchylky (sadismus,
exhibicionismus, fetišismus atd.) a u žen se projeví právě zmiňovanou promiskuitou.
Obojí pohlaví však v jednom reagují na narušené začátky stejně: Mají
sklon jít do (autodestruktivních) extrémů: Zážitky, ať jsou jakékoli, musí
být co nejsilnější. Tento sklon jít za všechny meze, jinými slovy přítomnost
silných autostimulačních tendencí, svědčí o tom, že u těchto lidí je ono
popisované existenciální prázdno mnohem hlubší a mnohem nesnesitelnější
než u zdravé populace.
Stejně tak Trierův snímek, který zmiňoval
Petr Cekota, Prolomit vlny by mohl sloužit jako učebnice psychiky
hraničních či závislých poruch osobnosti a zároveň i náboženské psychopatologie.
Uvědomme si, že kupříkladu tento film, jakkoli je extrémní, je popisem
sebedestruktivních sklonů hrdinky, u které se štěpí její já do dvou instancí:
jednou je jakoby její vlastní já a druhé já tvoří nepředstavitelně kruté
vize Boha, které vznikly v jejím citově chudém a vyčítajícím prostředí.
V samomluvě pak tohoto fantazijního Boha imituje změněným hlasem a sama
mu poníženým hlasem odpovídá. Vše okolo je pak jen popisem reakcí duševně
narušené hrdinky na různé, patologické ale i přirozené reakce jejího okolí.
Na tomto filmu je fascinující, jak mohl scénárista, který zřejmě nebyl
psycholog, tak věrně popsat psychiku narušených lidí. Existuje jen jediné
vysvětlení: Měl s tím osobní zkušenost – buď přímou, že to zažil on sám,
nebo nepřímou, že popisoval někoho za svých blízkých či známých. Tomu by
nasvědčoval i závěr toho filmu: Na konci filmu jsou všichni hrdinové a
hrdinky jaksi ospravedlněni, až na jednu vyjímku.
Tou tvoří muži či pastoři místní farnosti, kteří jsou tam vylíčeni
v nejhorších barvách. Protože scénář není záznam skutečných událostí, ale
konstrukt scénáristy, svědčí to o hluboké, ještě nezahojené křivdě, kterou
zřejmě vůči církvi cítil, když takto krutě ukončil celý příběh.
Nevím, jestli se mi podařilo nastínit, proč je tak těžké se vyjádřit
k zobrazovanému násilí či sexu ve filmech. Je vyjádřením a uspokojováním
extrémních potřeb lidí, kteří takové filmy tvoří, a určitých diváků, kteří
s takovými pocity rezonují. Zároveň jsou však i způsobem, jak si tito lidé
své problémy léčí. Například nikdy bych se osobně na film Prolomit vlny
nedíval, kdyby mi o něm skoro půl roku pravidelně nevyprávěla jedna pacientka,
která v něm nacházela své pocity k sobě, k mužům i k okolí a které měla
velmi podobné autodestruktivní sklony jako hlavní hrdinka tohoto filmu.
(Na štěstí se jich po čase zbavila.)
Na jedné straně chápu, že skoro každému, nejen Robertovi Němcovi, se
dělá zle, když mnohé z takových filmů vidí a myslím, že věřící i nevěřící
mají právo vyjádřit svůj názor a odpor vůči věcem, které se jim osobně
nelíbí. Na druhé straně tyto filmy někdy svědčí o hluboké lidské bolesti,
o církvi ve světě, zkrátka o mnohých věcech, před kterými bychom neměli
zavírat oči. Naopak měly bychom je mít široce otevřené, protože jsou znamením
doby.
Autor je psycholog pracující v direktmarketingové agentuře DIMAR
Chcete být informován o nových zprávách, článcích a aktualizacích magazínu Christnet? Stanete-li se fanoušky magazínu na Facebooku, budou se upozornění objevovat přímo ve vašem profilu!
Na hlavní stranu Magazínu ChristNet.cz
Teplý a zároveň deštivý večer, středa 9. června, kdy se barokní refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze zaplnil do posledního místa těmi, co se přišli zúčastnit 
