Partnerské vztahy
23.8.2002 Jeroným Klimeš
Všiml jsem si, že Ludmila Hamplová často píše o tématech
jako je rychlá bláznivá zamilovanost, bezhlavá,
často nezodpovědná, láska, silná vášeň, city, které
člověka zcela pohltí, sexuální pokušení léta
ap. Tak jsem si řekl, by na Christnetu mělo zaznít i opačné
téma, které se u věřících dívek také
často vyskytuje, ale bývá podceňováno, protože není
tak morálně alarmující.
Existuje totiž nemalé procento katolických dívek,
které nemohou navázat partnerský vztah, a to ani krátkodobý,
ani dlouhodobý, prostě žádný. Tato neschopnost ani v
nejmenším nespočívá v tom, že by jim chyběla touha či
potřeba sblížení, ale důvod leží jinde. Kromě přitažlivých
existují i odpudivé síly a strach ze vztahu, které
jsou u těchto dívek příliš silné. Čím větší
je pak toto pnutí mezi těmito protichůdnými silami, tím
hůře pro ně. (Více viz teorie
reakce na ambivalentní objekt
)
Čím více je frustrována potřeba citu, dotyku, sblížení
či sexuální tužby, tím silnější musí být
odpudivé síly, které udrží "vyhladovělého
člověka" na uzdě. Například přísné a kruté zákony,
které má islám, za sexuální prohřešky žen,
zřejmě rovněž kompenzují velmi intenzivní sklony k promiskuitě.
U katolíků mezi odpudivé síly patří i zákaz
předmanželského a mimomanželského sexu. Jinými slovy,
čím větší je potřeba sblížení, tím více
slyšíme argumenty, že dotyčná nemůže z nikým chodit,
protože by to skončilo v posteli, nebo že nevěřícím partnerům
o nic jiného nejde ap. Zjistíme, že strach z navázání
vztahu se začne projevovat rétorikou obhajující sexuální
pruderii a dále i potřebou ovládat sexuální pud
u druhých lidí. Díky stejnému mechanismu například
sexuálně
závislí kněží
, kteří nezvládají svou úchylku, mají
sklon psát moralistické příručky, které by měly
například dospívajícím pomoci ovládnout
svůj chtíč.
Články Ludmily Hamplové jsou o tom, že přitažlivé
síly mají navrch nad odpudivými, tj. zde i nad zdravým
rozumem. Zčásti to nevadí, zbrklá sexuální
dobrodružství napáchala více škody, než je zdrávo,
ale je třeba poradit i v opačném případě. Co s katolickými
dívkami, které ve svých 30 letech ještě s nikým
nechodily, mnohdy jsou ještě panny a nemohou navázat buď žádný
vztah, nebo se chronicky zamilovávají do mužů, kteří
jsou nedostupní či nepřijatelní (ženatí, kněží,
psychopati atp.)? Všechny tyto známky bývají zpravidla
nepřímým důkazem, že odpudivé síly jsou příliš
silné a brání v navázání vztahu.
Stará zpovědní praxe používala zpovědní zrcadla,
která byla jen jakýmsi dotazníkem, kde si penitent mohl
odškrtnout, čeho se dopustil a čeho tedy má litovat. Tato praxe, je-li
prováděná bezduše, konzervuje popsané problémy
dívek. Objeví-li se možnost vztahu, začínají se
rozjíždět sexuální fantazie, které aktivují
strach ze sblížení. Ten zase mívá podobu pocitů
viny za to, co cítí, co se v ní probouzí. Ještě
nezapočatý vztah se tak stává "hříšným
od podstaty"a je záhodno jej ukončit.
Je těžké těmto dívkám účinně poradit a zároveň
nebýt příliš cynický vůči učení církve
v otázkách sexu. Problém je v tom, že pokud odpudivé
síly mají dlouho navrch, po jejich zlomení nastupují
se stejnou silou přitažlivé síly. Dotyčná či dotyčný
se rázem octne v druhém extrému, který je z hlediska
církevní morálky okatě nemravný, viz články
LH. Bohužel oba extrémy jsou stejně škodlivé a prakticky nelze
se zbavit popsaného pnutí, aniž by člověk prošel několika extrémními
přeskoky.
Tyto přeskoky však často mívají několikaleté periody:
Například nedávno jsem konzultoval pár, kde dívka
byla vychovávána v přemíru kontrolujícím
prostředí. Po té co skončila školu, začala pracovat daleko od
domova a objevila se u ní déletrvající fáze
promiskuity. Během ní si našla muže. Tomu byla od určitého momentu
naprosto věrná, ale jako by ztratila sexuální touhu.
Ta se však asi po čtyřech letech díky jisté krizi v manželství
odbourala a dívka, nejen že začala pociťovat touhu po každodenním
sexu, ale navíc měla strach, že jí vrátí její
bývalé promiskuitní chování.
Tento případ není zdaleka ojedinělý. Často můžeme
pozorovat takové 3 - 6leté životní fáze, které
se podobají kyvadlu: Jedna fáze vyrovnává, dává
sílu a orientaci následující fázi. S touto
psychologickou realitou by měla pastorální teologie počítat.
Popravdě řečeno, ona s ní počítá v teorii. V papežských
encyklikách a jiných dokumentech se často objevuje termín
"postupné
cesty
" (Familiaris consorcio), který odkazuje na
princip graduality
(Vademecum pro zpovědníky) či související pojem subjektivní
nemožnosti. Bohužel praktické naplnění těchto idejí kulhá.
Zkuste se zeptat kněží v pastoraci, co pro ně tyto pojmy znamenají,
či jak zohledňují životní periody ve své pastorální
praxi.
Boom morální vědy v 18. a 19. století je za námi
a jeho zdegenerované zbytky huntují obraz křesťanství
v očích moderní populace. Církevní praxe by se
měla už konečně odprostit od morálky v podobě deklarativního
seznamu činů a více se dívat na život jako na dynamický
vývojový proces, kde je nutno nahlížet aktuální
stav z perspektivy životní odpovědnosti a vývojového
úkolu.
Například: Máme-li třicetiletou dívku, která
má problémy s navázáním partnerského
vztahu a s bloky v sexuální oblasti, pak její prvořadý
vývojový úkol je překonat tyto bloky a pokusit se navázat
s nějakým mužem partnerský vztah i za cenu, že při tom poruší
nějaká přikázání v oblasti sexu. Tím nechci
říci, že přikázání v sexu nejsou důležitá,
nebo že nemá cenu je zachovávat, ale v porovnání
odpovědností a vývojovým úkolem, tj. nalezení
vhodného partnera, založení rodiny, vychovávání
dětí, je porušení přikázání v oblasti sexu
menším zlem. Každopádně by se mělo nechat toto posouzení
na dívce a jejím svědomí, protože to je nejvyšší
zákon (lex suprema) a ona musí rozhodnout, za jí Bůh
bude vypočítávat, s kým se vyspala, nebo se jí
zeptá, proč neudělala nic se svými zábranami v sexu a
při navazování partnerského vztahu.
Nevím, jestli zde má cenu rozvádět teoretickou debatu
o pravidlech menšího zla versus zásady účel světí
prostředky (viz raději tento
rozbor
). Je sice možno spekulovat o teoretických možnostech, ale psychologické
zákonitosti si jdou svou ne vždy ideální cestou a morální
teorie je nemůže ignorovat, má-li si podržet charakter seriózní
vědy. Každopádně moudrý duchovní vůdce, pokud vidí,
že se rozjíždí takový proces, tak se jej snaží
nejen pasivně přihlížet, ale spíše jej aktivněji moderovat tak,
aby s dotyčnou udržel kontakt. Existuje totiž jisté nebezpečí
ztráty víry při špatném vedení - například
při moralizování, vyvolávání pocitů viny
ap. Tento částečně opodstatněný strach z odpadu od víry
a nedostatek odborné psychologické erudice, bývají
zřejmě hlavním důvodem, proč kněží mívají problém
udržet lidský a pastýřský kontakt s lidmi na této
"postupné cestě". Například vést je k tomu, aby se při
svých stejně moc neovládaných excesech chránily
vhodnou ochranou před pohlavními chorobami a nechtěným těhotenstvím.
Možná by bylo dobré připomenout jeden výzkum, který
ukázal, že lidé v krátkodobém horizontu více
litují toho, co aktivně udělali (sem spadají ony letní
úlety na plážích ap.), ale v dlouhodobé perspektivně,
tj. v takový životních ohlédnutích litují
především toho, co neučinili, tj. ono, co se při confiteor nazývá
ommission, opomenutí - "a nečiním, co mám konat". A do
této kategorie opomenutí právě spadají neřešené
vývojové úkoly, jako vytvořit rodinu v přiměřeném
věku a nechuť poprat se s bloky v sexuální oblasti ap.
Kdysi jsem napsal článek o
principu graduality v psychologickém poradenství
. Popsal jsem v něm 24letou věřící dívku, která
měla právě popisovaný problém včas začít s chlapcem
pohlavní život. Ten článek je šest let starý. Té
dívce je dnes 30 let, vztah se rozpadl a nyní ve třiceti experimentuje
tak, jak to měla činit v 24 letech. Kluk sice na ni tenkrát nenaléhal,
ale vztah se nikam nevyvíjel. Nedávno se mi přiznala, že na
něho stále myslí. Jinými slovy, objevuje se popsaný
syndrom opomenutí. Proč musí řešit problémy, které
mohla mít vyřešené před 6 lety až dnes za mnohem nepříznivějších
okolností? Na co mysleli její duchovní pastýři,
když jim popisovala chuť a zároveň nechuť k sexu? Jakou mají
za tento vývoj odpovědnost? Mohli zachránit tento vztah, kdyby
více zohlednili složitou rodinnou anamnesu této dívky?
Odpovědi zná jenom Bůh, ale je možné, že nám položí
podobné otázky až před ním staneme tváří
v tvář.
Je, doufám, zřejmé, že jsem tímto příspěvkem
nechtěl obhajovat letní úlety lásky, ale spíše
ukázat, že je třeba i tyto jevy pozorovat v širších souvislostech
a s pochopením vývojové fáze, v jejichž rámci
se takové úlety odehrávají. Hlavně jsem však chtěl
ukázat na opačný extrém, který se jeví
jako méně problematický, protože není provázaný
s profanovanou sexuální otázkou, a to neschopnost navázat
plnohodnotný vztah a nenaplnění vývojového úkolu,
který před nás klade život či Bůh.
Chcete být informován o nových zprávách, článcích a aktualizacích magazínu Christnet? Stanete-li se fanoušky magazínu na Facebooku, budou se upozornění objevovat přímo ve vašem profilu!
Na hlavní stranu Magazínu ChristNet.cz