Praktická víra
13.6.2003 Jeroným Klimeš
Poslední článek na toto téma vyvolal vcelku živou odezvu v diskusi (786), ovšem dle mého názoru se stáčela směrem, kam jsem svůj článek nezaměřoval. A to na verifikaci věty: "Totiž že Kristus sám nikdy neformuloval svou smrt jako "obět za hříšníky"." Zprvu se zdálo, že kritici tohoto tvrzení mají pravdu, ale pečlivější analýza prokázala, že jsou v evangeliích používány dva modely:
a) model vykoupení, který vyvěrá z analogie vykoupení otroka, jenž se tak stává svobodným občanem
b) model starozákonní oběti za hříchy, kde obětované zvíře umírá na usmíření Boha
Ukázalo se, že model vykoupení se v Kristově mluvě objevuje (Mt 20,28; Mk 10,45: "Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.") Nicméně model oběti, což bylo tvrzení mého původního článku, se opravdu k Kristově mluvě o vlastní smrti nikde neobjevuje.
Ba dokonce když si projdeme místa, kde Kristus v evangeliích hovoří o starozákonní oběti, zdá se, že jeho postoj ke starozákonnímu kultu byl poměrně rezervovaný. Konec konců za vše mluví fakt, že starozákonní kult nahradil Eucharistií. Tím spíše je málo pravděpodobné, že by si vzal starozákonní oběť za modelový popis své smrti. To opravdu udělal až po jeho smrti sv. Pavel, aby měl argumentum ad hominem při disputacích se židy.
Nicméně tato otázka je vcelku nedůležitá vzhledem k tomu, co jsem měl v prvním článku na mysli. Model vykoupení je možná více autentický a bližší Kristovu sebepojetí, ale oba modely - jak model vykoupení, tak model oběti - jsou do značné míry přiléhavými modely toho, co se událo na kříži.
Na druhé straně oba jsou též neúplnými modely skutečných událostí a Božích úmyslů. Narozdíl od lidí Bůh vždy sleduje jednou událostí mnoho cílů, z nichž většina nemá žádný antropomorfní rozměr a připadají nám tedy prázdné či nedůležité. Stačí vzít příklad z geologie. Země je stará 4,2 miliardy let, z nichž pouhé čtyři miliony let, tj. 1 promile, je na Zemi člověk. Celé křesťanství trvá tedy jen 0,0000005 historie zeměkoule, což není mnoho. Nemáme žádný přiměřený antropomorfní důvod, proč Bůh věnoval mnohem více času efemérním osudům láčkovců než lidem. Stejně tak i v životě Ježíše sledoval Bůh mnohem více úmyslů než jen, aby se naplnilo Písmo, paralely s výkupným za otroka či starozákonní oběti. Byly to nejen všechny osudy druhých lidí, které měly s životem Krista často jen pramálo společného, ale stejně tak i všechny ostatní přírodní procesy, které se za Kristova života odehrály.
To byla zčásti i pointa mého prvního článku. Totiž že model oběti jako udobření rozhněvaného Otce není dostatečným důvodem Kristovy smrti. A to z následujících důvodů:
1) Protože jediná kapka Kristovy krve by stačila na udobření Otce. A věřme tomu, že než Kristus dospěl, tak prolil rozhodně více než jednu kapku své krve. Konec konců byl truhlář a jistě se při práci mnohokrát poranil.
2) Je nedůstojné, aby se Otec nechával udobřovat smrtí vlastního syna, zvláště když si nežádá oběti, ale milosrdenství.
Je tedy třeba hledat jiný, pádnější důvod Kristovy brutální smrti, než je udobřování Otce na způsob starozákonní oběti. Z antropomorfních důvodů se nabízí dva:
a) Sociálně-psychologické důvody - kdyby neumřel, tak učedníci by se nikdy neprobudili z letargie a pasivního následování. Nikdy by opravdově nepřijali jeho myšlenku. Viz například chvástání sv. Petra a jeho následné zapření Krista. Zkrátka bylo nutno těmi "bulíky" zatřást, aby se z nich stali apoštolové. I když je to patrně jeden z pádných důvodů, ani ten se mi nejeví přiměřený důvodem pro smrt Krista. Myslím však, že hrál důležitou roli jinde. Totiž když Kristus po svém zmrtvýchvstání říká, že je pro učedníky lépe, když on sám odejde a pošle jim jiného utěšitele.
b) Fyzické důvody (ve smyslu řeckého fysis - příroda). To jest vítězství nad fyzickou smrtí. Tyto důvody se mi jeví jako nejpádnější, zvláště, když na ně pohlédneme v celé globální perspektivě soteriologie - od hříchu původu až k poslednímu soudu.
Kristus zřejmě již v dětství byl obeznámen s prazvláštními okolnostmi svého narození a tušil, že je povolán k nějakému velkému úkolu. Nicméně konkrétní podoba jeho poslání se před ním postupně odkrývala stejně jako každému jinému člověku. Stejně tak asi postupně odhaloval neskutečné možnosti, kterými vládl. Zčásti je vnímal jako přirozené - otázka víry - a péroval své učedníky pro malověrnost, když jim to nešlo nebo když tyto mimořádné schopnosti nebraali v úvahu v každodenním životě. Zčásti si s těmito mimořádnými schopnostmi nevěděl moc rady - říkal učedníkům a lidem, aby o jeho činech nehovořili, zřetelně se mu nechtělo do proměny vody ve víno, řady uzdravení atd.
Mezi tyto schopnosti kromě vyhánění nečistých duchů, uzdravování nemocných a kříšení mrtvých patřil zřejmě i neobyčejný zážitek na hoře Tábor. Představte si, že se vám najednou změní tělo, objeví se dva dávno mrtví proroci a vy s nimi můžete rozmlouvat. To asi nebyl každodenní zážitek ani pro Krista. I zde nabádá učedníky, aby o tom nikomu nevyprávěli. Zřejmě ani toto neměl moc zpracované. Každopádně to zřejmě byl nástin budoucí cesty - vědomí, že mám schopnost transformovat tělo do úplně jiného stavu.
To byla možnost pro lidstvo překonat prokletí svého původu. Latinský termín peccatum originale se nepřesně překládá jako dědičný hřích. Jeho přesný význam zní: Hřích původu. Všichni lidé totiž pocházejí z Adama a Evy, jejichž hřích způsobil smrtelnost nejen jich, ale i všech jejich potomků.
Bůh nehraje s Kristem piškvorky, jeho úmysly zřejmě sledují mimo jiné i tento vysoký cíl. Kristus začíná tušit, že tudy musí prokopat cestu, aby mohl ostatní lidi přitáhnout k sobě, a tak je vykoupit z toho dědičného otroctví. To je zřejmě hlavní důvod jeho kruté smrti - dostat se na druhý konec, aby se mohl vrátit. Znova se dostat do stavu, ve kterém byl na hoře Tábor, ale tentokrát vlastní mocí. Ví, že to jde, ví, že se to od něj chce, ale není divu, že se toho děsí.
Podobně ani přibližně dvoudenní pobyt mezi mrtvými nebyl z plezíru, anebo aby zbožní židi neporušovali sobotu nemístným divením, ale asi ani pro Krista nebylo jednoduché dostat se do stavu, který z nedostatku přesnějšího označení nazýváme oslaveným. Krista od početí do smrti vidíme v postupném vývoji. Není důvod se domnívat, že po jeho smrti šlo všechno, jako když Popelka louská oříšky, a že by se jeho postupný vývoj najednou zastavil – to by přeci přestal být člověkem.
Podobně je třeba změnit perspektivu: Kristus nebyl v hrobě přes dva dny, "aby se splnilo Písmo". Naopak, v Písmu bylo předpovězeno "třetího dne", protože Bůh věděl, když inspiroval svatopisce, že onen náročný krok bude takto dlouho trvat.
Co chci tímto, poněkud zdlouhavým popisem zdůraznit?
1) Především, že Kristus byl ponořen v každodenní detaily, které nemohly být zaznamenány, a procházel neustálým postupným vývojem, který nebyl lehký ani pro něho a který můžeme zrekonstruovat jen s použitím notné dávky fantazie.
2) Dále, že Kristus sledoval primárně nějaký velmi těžký cíl, který je následně popisován dobovými termíny (vykoupení, oběť), které jej pravděpodobně vystihují jen z části, větší část je skryta.
3) Vzhledem k poselství o hříchu původu, svědectví o podobě vzkříšeného těla a předpovědi konce světa můžeme usuzovat, že svět se nachází v jakémsi nestabilním či metastabilním stavu hmoty, který se jednou překlopí do jiného, již stabilního stavu, který zviditelní či zhmotní zemřelé. Tento přechod jistě bude zahrnovat fyzikální pochody na kvantové úrovni, vždyť hmota (tělo) mají být v nějaké formě zachovány. Tento krok se poprvé zdařil Kristu, který tímto průchodem povede i ty, kteří jsou na něho napojeni. Bude se tedy jednat o proměnu i v čistě fyzikálním slova smyslu.
Tento ryze fyzikální rozměr eschatologických záměrů Boha byl hlavní myšlenkou, kterou jsem sledoval v prvním článku na toto téma. Fyzikální procesy stejně jako bezvýznamné osudy láčkovců nemají antropomorfní rozměr, ale to neznamená, že jsou bezvýznamné i pro Boha.
Chcete být informován o nových zprávách, článcích a aktualizacích magazínu Christnet? Stanete-li se fanoušky magazínu na Facebooku, budou se upozornění objevovat přímo ve vašem profilu!
Na hlavní stranu Magazínu ChristNet.cz
Teplý a zároveň deštivý večer, středa 9. června, kdy se barokní refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze zaplnil do posledního místa těmi, co se přišli zúčastnit 
