Eutanasie není o postoji nemocného člověka ke smrti (Důležitější je postoj zdravých lidí k nemocným)
Jeroným Klimeš

Velice často, když přijde řeč na téma euthanasie, překvapí mě, jak se řeč točí v jednom kole. V článku Euthanasie a Česká lékařská komora od Nadi Witzanyové zazněly v odborné veřejnosti vcelku všeobecně známé poznatky. Nicméně překvapí mě, že když se v diskusi s druhými lidmi pokusím stejnými argumenty vysvětlit, že problém euthanasie není o nesnesitelné bolesti, že za chvíli uslyším větu: "Ale já nevím, co bys dělal, kdybys viděl svou matku strašně trpět."

Ilustrační foto: težce nemocný stařík ležící na lůžku

Znova vysvětlím, že euthanasie není o tom někoho, tím méně vlastní matku, vidět nesnesitelně trpět. Za chvíli na to opět slyším argument: "Ale stejně, bych nechtěl umírat v bolestech."

To, že je něco iracionální však neznamená, že to není důležité. Možná právě naopak. Samotný fakt, že diskuse se začíná točit v začarovaném kruhu je znamení, že jsme se dostali k jádru problému, tj. k tomu, co daného člověka tíží. Pokud nyní budeme pozorně naslouchat obavám svého partnera v diskusi, možná pochopíme, čeho se tak bojí, a tak i pochopíme, proč roste počet přívrženců euthanasie.

Myslím, že nejpříhodnější citát, který by se hodil na problematiku euthanasie je Kristovo (Mt 16, 25): "Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej." Zajímavé je, že se zde hovoří o "svém životě". Co je to "můj život"? To není to, co žiji, ale mnohem spíše to, co si myslím, že žiji, co chci, abych žil, to jsou mé představy, které mám o svém životě, to jsou mé plány, jak chci naložit se svými možnostmi atd. To není realita, ale spíše naše sebepojetí  - tedy určitá mentální representace nás samých v naší mysli.

Kde a kdy vzniká tato představa? Samozřejmě již od dětství, ale zřejmě se velmi výrazně formuje v pubertě a adolescenci. Zde vznikají představy o tom, kam chci směřovat? K čemu jsem povolán? Objevují se volby duchovního života, adolescentní konverze k víře či naopak od víry rodičů ap.

Tahle vize o sobě je velmi silná, protože z větší části vzniká samovolně, bez volního úsilí. Avšak jak je silná, tak je zároveň plná iluzí. Ať jsou to naivní představy o partnerském soužití nebo nerealistické představy o svých schopnostech či naopak méněcennostech. Opravovat a měnit tento obraz sama sobě je vždy velmi bolestné. Ať je to rozvod rodičů v dětství či rozpad vlastního manželství, nezdary ve výchově, v kariéře atd. Mezi tyto změny sebepojetí patří i vztah ke svému tělu a zdraví.

Elizabeth Kübler-Ross popsala u terminálně nemocných pět fází, kterými pacienti procházejí, když se dozvědí o své nevyléčitelné nemoci. Tyto fáze jsou:

1) Odmítání faktu vlastní nemoci (obranná funkce psychických obran - popření, vytěsnění)
2) Neadresná a chaotická agrese (nespecifická aktivace organismu - první stresová fáze)
3) Vyjednávání (hledaní adekvátního řešení - specifická aktivace - druhá stresová fáze)
4) Deprese, která je reakcí na rezignace, vyčerpání a bezmoc (tzv. reaktivní deprese, což odpovídá více méně třetí stresové fázi)
5) Smíření (které odpovídá odeznění reaktivní deprese, která je vždy svou povahou dočasná a zahrnuje i změněné sebepojetí či představu o tom, jak se dál bude vyvíjet vlastní život.)

Těchto pět fází není omezeno na smrtelně nemocné, protože se jedná o obecný proces, který můžeme vidět vždy, když dochází k výraznější a rychlejší změně sebepojetí. Těmito fázemi procházejí lidé po rozchodu, lidé, kteří se stali invalidní po autohavárii, rodiče, kterým dítě oznámí, že nedostuduje vysokou školu, matka, která zjistí, že její novorozeně má Dawnův syndrom (mongoloismus) atd. Stejnými fázemi však procházejí i příbuzní nemocného a z části celé jeho okolí. Tyto fáze probíhají ve všech, ale ne u všech stejně rychle.

Stává se, že dítě již pochopilo a smířilo se s tím, že za čas umře. Jeho matka se ale s jeho nemocí ještě nesmířila, je v druhé fázi, křečovitě dítě na návštěvách v nemocnici objímá, pláče a říká: "Ty mi nesmíš umřít!" Tak vlastně dítě strhává zpět do ranějších fází, které ono samo již překonalo.

Okolí však může být posunuto vůči pacientovi i opačně. Vidí například, že s dědečkem je to tzv. nahnuté, a tak už vystěhovalo jeho pokoj a předělává ho na dětský pokoj, což děti už dávno potřebovaly. Najednou se však dědeček uzdraví, přijde domů a na vystěhovaném pokoji a vyhozených vlastních věcech vidí, že jej rodina vlastně už pohřbila. Jinými slovy rodina byla již ve fázi smíření, kdy se vyrovnala s anticipovanou smrtí dědečka.

Tento příklad by možná mohl sloužit jako důkaz amorálnosti této rodiny, ale já bych spíše upustil od morální terminologie, a poukázal, že je to spíše směsice psychických zákonitostí - obrana vůči dlouhodobému a téměř nesnesitelnému stresu, který vyplývá z nemoci blízkého člověka, dále popsaných pěti fází, možná i z předchozích rodinných neshod a přiznejme i trochu z hlouposti.

Jakkoli naivně působí tato rodina, přesto dokonale ilustruje proces, který vede lidi k obhajobě tzv. dobré smrti (eu = dobrý, thanatos = smrt). Je to postoj lidí, kteří přímo pudově či instinktivně se bojí bolesti a popsaných pěti fází, kterými by museli projít. Je to postoj lidí z páté fáze, kteří se smířili se smrtí dotyčného člověka, a stejně jako zmínění příbuzní už mají pocit, že "se ta celá záležitost jen zbytečně protahuje", že "už to nemá cenu". Je to de facto neschopnost zdravých lidí začlenit nemoc do obrazu svého života, který si utvořili někdy v adolescenci. Tento postoj však nalézáme i za postoji veřejnosti k anonymním nemocným (a konec konců i k trpícím zvířatům), kteří "stejně už nemají žádnou naději".

Toto je však postoj zdravých lidí k nemocným a ne postoj nemocného člověka k vlastnímu životu. Víme, že pokud okolí (zdravotníci i příbuzní) dává najevo nemocnému, že stále má vlastní hodnotu, tak nemocný v naprosté většině případů projde zmíněnými pěti fázemi, takže dříve nebo později skončí ve fázi smíření se se svým osudem. Jistě to není to, co si v adolescenci představoval (stejně jako pro žádnou dívku, vyjma Diany a Šafránkové, nepřijel princ na bílém koni), ale přesto je to jeho život.

Jsem osobně přesvědčen, že pokud chceme k euthanasii zaujmout zdravý postoj, je nutné si uvědomovat, jak tyto síly spojené se sebepojetím s námi mávají - a to bez ohledu na to, zda jsme věřící či nevěřící. Pokud se někdo domnívá, že tyto pocity nikdy neměl, je to spíše známkou toho, že není v kontaktu se svými city a prožíváním, že žije trochu schématicky, podle šablony.

V každém člověku se totiž mísí dva postoje: Na jedné straně je to pomáhající postoj - samaritánství, altruismus - a na druhé straně je to sklon ke štítivému odporu vůči nemoci - stejně jako je pro stádo někdy nutností v rámci sebezáchovy zanechat nemocného člena na pospas svému osudu. Obě tyto síly vytváří rovnováhu. Hledání zdravé rovnováhy je naším úkolem, avšak zdá se, že legalizování euthanasie je spíše zbrklým úprkem před problémem než moudrým rozhodnutím.