Teologie a my
22.2.2004 Jeroným Klimeš
V současné době nejvíce ohrožuje křesťanskou filosofii ne pragmatický přírodovědný agnosticismus o neexistenci nesmrtelné duše, ale paradoxně reinkarnační systémy, representované například buddhismem, které popírají individuální vzkříšení, tedy individuální "reinkarnaci", kterou křesťané viděli u Krista a ve kterou doufají.
Kristus se nikdy sám nevyjádřil k tomu, jakou povahu by měl mít vztah mezi duší a tělem. Křesťanská filosofie tedy víceméně z nouze přijala systémy Platóna a Aristotela a jejich učení o duši, což má podle definice být ten princip, který odlišuje živou věc od neživé, ať už je to cokoliv.
Empirická psychologie víceméně rozleptala původní dualismus duše a těla založený na úvaze, že nehmotná rozumová duše vykazuje autonomní aktivity, které přesahují možnosti hmoty. Žádné pokusy s hypnosou, zážitky blízkých smrti či ojedinělé případy parapsychických fenoménů nedaly empirické psychologii jediný opakovatelný jev, který by svědčil o tom, že lidské schopnosti zřetelně přesahují hranice hmoty.
Vzniká tedy otázka jak skloubit učení o duši s moderní přírodovědou. Stávající stav je důkazem, že přesvědčení o nesmrtelnosti člověka stojí větší váhou na jiných než racionálních argumentech – je to především osobní pocit člověka, že by bylo absurdní, kdyby jeho život nenávratně končil smrtí, tedy víceméně přání být nesmrtelný a dále je to generacemi předávané svědectví raných křesťanů o jejich zkušenostech se vzkříšeným Kristem. Přesto však je jasné, že křesťanské učení díky ztráty opory v přírodovědě a filosofii se ocitá ve velké ideologické krizi, kterých již tak má až nad hlavu.
Zdá se mi, že původní důkazy, které používal klasický thomismus a antičtí filosofové, jsou tedy již překonané. Křesťanství sice není vázané na tento důkaz, ale stejně tak tvrdí, že mezi jeho učením (vírou) a jinými vědami nemá být nesmiřitelný rozpor. Třebaže toho času tam sice není evidentní rozpor, přesto tam zeje dost velká propast, přes kterou nevede žádný most.
Bylo by tedy dobré hledat nové možnosti či vhodná místa, kde by bylo možno takový most postavit. Tento článek by tedy měl být úvahou o tom, kde by se takový most mezi přírodovědou a učením o nesmrtelné duši mohl postavit, když už ty starší mosty vzala voda.
TŘI TEORIE POSMRTNÉHO ŽIVOTA
V průběhu dějin se vytvořily se dvě základní teorie: Jedna zpravidla representovaná ateisty či agnostiky popírá, že by cokoliv přežívalo fyzickou smrt jedince. Druhá nesourodá skupina názorů bojuje za to, že cosi z člověka (duše, vědomí ap.) přežívá jeho fyzickou smrt. Tato druhá skupina se dále dělí na minimálně dvě podskupiny. Jedni tvrdí, že toto přeživší je schopno se spojit s jiným hmotným tělem a dát vzniknout jinému jedinci, který je však podstatně odlišný od toho předchozího (nemá ani jeho vzpomínky, tím méně osobnost). To jsou různé varianty reinkarnace, podle kterých vědomí střídá těla, asi jako člověk střídá oblečení. Druhou podskupinou representuje křesťanství, které vychází ze své zkušenosti se vzkříšeným Kristem. Má tedy za to, že pokud něco smrt člověka přežívá, tak je to jedinečné, neopakovatelné a nezaměnitelné, jako byly jeho otisky prstů. Pokud by mělo dojít k reinkarnaci (tj. obnovení těla), pak se může jedině znovu obnovit ten samý člověk, se všemi svými zkušenostmi a vzpomínkami, tedy rozhodně se má zachovat stejná osobnost. (Jako Kristus měl stejnou osobnost před i po vzkříšení.)
Tyto tři systémy jsou tak rozdílné, že jsou v podstatě nesmiřitelné. V stávajícím stavu přírodních věd a na základě Ockhamovy břitvy (viz vysvětlení a odkaz níže) je nutno pracovat s pragmatickým agnosticismem, tedy jako kdyby žádná nesmrtelná duše neexistovala. Nicméně lidé se nechtějí smířit s vizí, že jejich život by měl končit smrtí. Možná je to iluze, možná je to pravdivé tušení, ale každopádně se můžeme zamyslet, kde v rámci dnešní přírodovědy by bylo možno hledat něco, co by mělo charakter nesmrtelné duše či čehokoliv, co by přežívalo fyzickou smrt jedince.
Následující úvaha tedy nepřináší žádný důkaz, ale spíše úvahu na křižovatce, kde chybí ukazatele směru: „Kam se dát? Kde hledat možná řešení či odpovědi?“
HLAVNÍ MYŠLENKA – KRITICKÁ MÍRA KOMPLEXNOSTI SYSTÉMU
Hlavní myšlenkou této úvahy je názor, že nesmrtelnost (tedy jakási nezničitelnost podstatné části lidské osobnosti) tkví ne v nějakém autonomním činiteli podstatně odlišném od hmoty, ale že je to vlastnost, kterou může získat hmotný systém v jistém okamžiku, když dosáhne určité, kritické míry komplexnosti.
Centrálním pojmem této úvahy je tedy komplexnost systému, což vcelku koresponduje s tím, co klasický thomismus označoval za formu. Dříve než se ponoříme hlouběji do rozboru této myšlenky můžeme si vzít příklad z analogie s radioaktivními látkami látek, kde rovněž existuje kritické množství, kdy dochází k řetězové štěpné reakci. Stejně tak by mohla existovat jakási kritická míra komplexnosti, která najednou získává charakter nezničitelnosti v nějakém fyzikálním rozměru.
Fyzika zná celou řadu případů, kdy fyzikální zákonitost se projeví až v určitém, těžko přímo pozorovatelném extrému. Například dilatace času a prostoru se objevuje až při rychlostech blízkých rychlosti světla. Planckova konstanta a Louis de Broglieho dualismus vlny a částice (1923) sice platí pro jakýkoli objekt, například i Zeměkouli, ale pozorovatelný je jen na mikroskopické úrovni nanočástic (viz odkaz a vysvětlení níže).
Termodynamika zná pojem entropie, který směřuje každý systém k rozpadu a k "chaosu", ale proč přírodověda nezná komplementární zákon k entropii? Něco, jako je entalpie, ale postulující trvalý sklon či vývoj k vyšší komplexnosti. Takový zákon přeci evidentně ve světě vidíme. Ten směřuje naopak k větší komplexnosti - ke strukturovanosti, k životu a kdo ví, možná i k nesmrtelnosti. Tomuto zákonu se říká evoluce. Například živé věci, jako by se takto lokálně vzpíraly zákonu entropie. Na druhé straně život na Zemi vznikl jako by okamžitě, jak pro to jen trochu byly podmínky. Prostě již v prahorách, jen se trochu ochladila Země, už tu byly první, byť primitivní organismy. Jaká nepopsaná síla či princip je nutí vzniknout? Projevuje se jen v evoluci, nebo i jinde, a pokud ano, tak jak?
Stejně tak jako by něco neustále tlačilo na hranici života, tak i u živočichů vidíme, že byl neustálý tlak na hranici rozumnosti. Řada živočišných druhů usilovala u tuto metu: Z měkkýšů na hranici rozumnosti útočí chobotnice, jejichž inteligenční schopnosti jakoby o řád překonávají možnosti jejich vcelku primitivní nervové soustavy. Mezi ptáky (tedy přímými nástupci druhohorních plazů) jsou to papoušci, kteří opět jsou mnohem inteligentnější než jiní ptáci. U savců na hranici rozumových schopností útočili simultánně delfíni a lidoopové. Nicméně tuto hranici mezi prolomil až člověk. Toto prolomení se objevilo nejen v používání nástrojů, ale především v pohřbívání blízkých, vytvoření náboženských kultů, vírou v propojení různých jevů - tedy zpočátku magickým myšlením, které později vedlo v poznání kauzality a přírodních zákonů. To vše dalo lidem takový evoluční náskok, který můžeme vidět na tom, jak zřetelně člověk zasahuje do přírody stavbou obydlí a celou civilizací, pomocí které ovládá i ničí přírodu okolo sebe.
Je totiž třeba si uvědomit, že fyzika i chemie se stále pohybují na úrovni velmi jednoduchých systémů - maximálně molekuly. Lidský mozek je však nejsložitější známou strukturou vůbec a fyzika ani chemie není schopna říci, zda se neobjevují jiné zákonitosti, které by se začínaly projevovat až v okamžiku, kdy části systému začínají být provázány nad určitou kritickou míru provázanosti. Žádné tak složité systémy, jako je náš mozek, není současná fyzika schopna měřit. Pokud vím, tak fyzika si láme zuby na kvantových počítačích o pár atomech, tedy si může nechat tak akorát zdát o tom, co se děje v systémech o složitosti mozku červa (viz odkazy níže).
KLONOVÁNÍ A JEDNOVAJEČNÁ DVOJČATA
Abych řekl pravdu k opuštění idey o symbiotickém dualismu duše a těla, kterou jsem zastával dříve (viz odkazy níže), mě přivedly dvě úvahy. První je klonování a jednovaječná dvojčata a druhou byla matematická teorie hra života (game of life).
Podle klasické teorie Bůh vytváří člověku nesmrtelnou duši v okamžiku oplodnění vajíčka. Jakmile se však vajíčko začne rýhovat a vzniknou dvě buňky a ty se samy či naším zásahem oddělí od sebe, tak se obě začínají vyvíjet ve dva samostatné lidské jedince. Ale i tyto buňky, když se zdvojí, můžeme oddělit a pak bychom dostali již čtyři jedince a s tím i čtyři nesmrtelné duše. Teoreticky by to tedy znamenalo, že můžeme mirnixtirnix nutit Boha, aby na náš povel tvořil duše, které pak můžeme vyhnat, když dané buňky zahubíme. Taková představa manipulace s Bohem a s dušemi mi připadá absurdní a z toho důvodu se mi znelíbila i vlastní myšlenka symbiotického dualismu, kdy by se nehmotná duše pojila s živočichem do vzájemně výhodné symbiosy, která jedinečným a neopakovatelným způsobem formuje jak danou duši, tak daného živočicha. Přemýšlel jsem tedy na jinou teorií, která by eliminovala přímé zásahy Boha do vytváření, eventuálně ničení duší. Jeden směr úvahy směřoval, jak bylo již řečeno k evoluci, a druhý přes tak zvanou hru života.
Další část pokračování tohoto článku přineseme za týden.
Pro vydání v Magazínu ChristNet.cz upravil Tomáš Zdechovský.
Chcete být informován o nových zprávách, článcích a aktualizacích magazínu Christnet? Stanete-li se fanoušky magazínu na Facebooku, budou se upozornění objevovat přímo ve vašem profilu!
Na hlavní stranu Magazínu ChristNet.cz
Teplý a zároveň deštivý večer, středa 9. června, kdy se barokní refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze zaplnil do posledního místa těmi, co se přišli zúčastnit 
