Areopag
29.8.2006 Efrém Jindráček
Vážený pane doktore, již delší dobu sleduji Vaše články ohledně nedostatku kněží a eventuelní možnosti svěcení ženatých mužů. Myslím, že jste velmi dobře obeznámen s poměry jak v katolické církvi, tak v českých diecézích. Musím reagovat na článek Biskupská antikoncepce a náboženství smrti z 23.8. 2006 (jednalo se o reprint staršího článku z archívu- pozn.red.). Já sám jsem řeholní kněz - dominikán, absolvent olomoucké CMBF UP (1994-1999) vysvěcený roku 2002, 31 let stár.
Rád bych se Vás také na něco zeptal. Myslíte si vážně, že se mladí muži nehrnou do kněžských seminářů v takovém počtu, jak bychom si možná oba představovali, právě kvůli celibátu a šesti až pětiletému alumnátu?
Uvádíte jeden velmi pěkný citát nedávno zesnulého papeže Wojtyly: "Proto je svrchovaně důležité mít pro každou farnost kněze jako jejího vlastního pastýře. … Bez přítomnosti Krista, kterého zpřítomňuje kněz, svátostný vůdce společenství, by farnost nebyla úplným církevním společenstvím. (...) Byl by osudový omyl smířit se s aktuálními těžkostmi a chovat se tak, jako bychom se měli chystat na nějakou novou církev zítřka, kterou si někteří představují jako církev takřka bez kněží." (Jan Pavel II. 2001)
A domníváte se, že je toto tvrzení na nejvyšších místech nadšeně schvalováno, nebo dokonce takto prezentováno!? Kéž byste měl pravdu! Lépe řečeno, právě v seminářích a vůbec na té oficiální rovině je katolické kněžství velmi často podáváno v tak nejasných a neurčitých obrysech, že mě naopak překvapuje, že se ještě každý rok několik seminaristů „obětuje“. Právě že „shora“ je pojetí kněžství, jeho úlohy, poslání (včetně celibátu) představováno tak rozpačitě, neurčitě, nejistě až stydlivě, že to s kněžskými povoláními rozhodně hned tak lepší nebude.
Druhou věcí je, kterou jste nepřímo naznačil a kterou rozvádím, je přímá úměra počtu věřících, počtu jejich potomků a počtu z nich vzešlých kněží. Počet kněží na počet věřících. Jen pro srovnání: r. 1902 připadalo v Arcidiecézi pražské na 1 kněze 1260 věřících. Za sto let, tedy 2002 to je na 1 kněze 1493 věřících (plzeňskou diecézi samozřejmě započítávám). Tudíž prakticky jde o zcela nepodstatný výkyv, který se v následujících letech mohl i mírně převyšovat a zcela odpovídá aktuálnímu počtu věřících. V absolutních číslech to samozřejmě vypadá hrůzostrašně, protože jde o propady z 2, 3 milionů katolíků na 520 tisíc a z 1769 kněží na 344 duchovních. A nedělejme si ani iluze o „starém dobrém Rakousku“. Otevřená diskuze o zdobrovolnění celibátu a celé (potažmo neevangelijní transformaci kněžstva do státních služeb) zde probíhalo od r. 1780, zvláště pak r. 1848 a mezi lety 1900-1920 přechází do zcela otevřené radikální revolty a odporu, a to dokonce ze strany samotných duchovních. Nicméně i po těchto turbulencí stále stejný počet věřících „produkuje“ přibližně stejně stejný počet kněží.
Praktický problém je otázka, z kolika katolických potomků vzejdou nakonec kněží. (Já osobně jsem se narodil rodičům nekatolickým, ale to je spíše výjimka, třebaže v 90. letech takových uchazečů bylo mnoho, většinou řady kandidátů kněžství opustili). Jinými slovy: procentuálně to vypočítat lze, ale prakticky to teprve až po delší době dává alespoň 1 %, tedy JEDNOHO skutečného, živého kněze na 100 dětí. Při tomto obsazování duchovenských míst jistě dlouhodobě nemáme šanci obsadit tolik míst, kolik jich před 100 lety oněch 1769 velebníčků obsadilo, ovšem ve službách a podporováno „přírůstky“ z více jak dvou milionů katolíků.
Řešením tedy není primárně zvýšení počtu duchovních, ale skutečně dlouhodobá a kvalitní evangelizace, misie, která především zvedne počty Kristových učedníků (všech věřících), a ty pak i úměrně počty apoštolů v užším smyslu slova (kněží). Evangelizace je jistě také práce i těch dosavadních kněží, ale rozhodně ne jenom jich.
Zcela specifickým a neméně vážným problémem ale zůstane samotná příprava kandidátů kněžství. Mohu Vás zcela upřímně ujistit, že kdybych v době mých příprav ke kněžství otevřeně hovořil o „svátostném vůdcovství kněze“, jak správně citujete Jana Pavla II. a o jehož citátu s nenaivně domníváte, že je dnes „shora“ sdílen, pak by to byl přinejmenším (ale možná i za současné situace v církvi) téměř nepochybně důvod k mému ráznému odmítnutí ze strany vedení, jakožto „nezralého“ nešťastníka s „klerofašistickými sklony“. (Dokonce i o klasickém duchovním vedení se smělo hovořit jen opatrně a raději jako o duchovním „doprovázení“). Kolik mladých mužů myslíte, že takové mlžení, přešlapování a taktizování ohledně jejich povolání asi nadchne, má-li k tomu navíc i přistoupit, v jiných povoláních neobvyklý, požadavek celibátu? Jako psycholog si takovou sociální skupinu jistě dovedete snadno vyprofilovat.
Tedy závěrem. Počtu věřících již dlouhodobě odpovídá počet duchovních, který právě z nich většinou vzejde. Velmi záleží na tom, jak my kněží o svém povolání mluvíme, jak ho prezentujeme a anebo nakolik jsme cudně rozpačití sami ze sebe (včetně nejvyšších pastýřů).
Představa, že toto vyřeší zdobrovolnění celibátu, je velmi stará a zatím nerealizovaná, protože reálný počat věřících dává přiměřený počet duchovních, což se projevilo i ve specificky „celibátní“ krizi v ČSR roku 1920. Proto reálné šance tohoto snu jsou z hlediska dlouhodobého vývoje mizivé a cena těchto experimentů nepřiměřená. Z Vašeho návrhu mi také prakticky není jasné, kdo by těm postarším mužům víry (prosím zcela bez ironie), zajistil přiměřené filosofické a teologické vzdělání? Velmi pokroková reforma KTF UK se právě v minulých letech zaměřila na důsledné zvýšení odborné úrovně svých svěřenců. Že by tedy přišly ke slovu „univerzity třetího věku“?
Pokud máte Vy, pane doktore nebo někteří Vaši přátelé, osobní touhu dojít ke kněžství, není lepší cesta než vejít v této záležitosti do kontaktu se svým biskupem. I v katolické církvi jsou ženatí muži svěceni, ale zatím ani náznakem neřeší výše nastíněnou krizi.
Chcete být informován o nových zprávách, článcích a aktualizacích magazínu Christnet? Stanete-li se fanoušky magazínu na Facebooku, budou se upozornění objevovat přímo ve vašem profilu!
Na hlavní stranu Magazínu ChristNet.cz
Teplý a zároveň deštivý večer, středa 9. června, kdy se barokní refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze zaplnil do posledního místa těmi, co se přišli zúčastnit 
