Bůh a ďábel v lidské psychice (Ďábel je v Hollywodu zákonitě dokonalý)
Jeroným Klimeš
 

Zaujal mě článek Jana Lipšanského o podobách ďábla v holywoodských filmech. Protože jsem se kdysi zabýval obrazy ďábla a Boha v lidské psychice, rád bych k tomu přidal pár poznámek. V testu, který jsem dělal do diplomové práce, bylo několik otázek, které testovaly podobnost obrazů Boha a ďábla v lidské psychice.

Jak praví sv. Jan „Boha nikdy nikdo neviděl“ (1J 4, 12), takže na rozdíl od lidí, které denně vídáváme, je to vcelku ideální projekční plátno, kam si může lidská psychika namalovat, co chce. To samé platí pochopitelně i pro ďábla, o kterém máme z bible informací ještě méně.

Testoval jsem, nakolik jsou si podobné tyto dva obrazy. Ta podobnost samozřejmě není vizuální. Například v testu se ukázalo, že existuje souvislost (korelace) mezi podobou ďábla a trestajícím Bohem. Lidé, kteří se obávají trestajícího Boha, se bojí i zákeřného ďábla a naopak.

Obraz ďábla v pekle Foto: Corbis

Z psychologického pohledu na tom nic moc zajímavého není, protože pochopitelně oba tyto obrazy v lidské psychice vyrobila jedna a tatáž hlava. Z jakého důvodu by měl být obraz trestajícího Boha naprosto odlišný od obrazu ďábla? Je naprosto pochopitelné, že mají shodné či velmi podobné rysy.

Konec konců ta podobnost není jen v psychologii, ale je i v teologii. Nedávno jsem si uvědomil, že pokušení ďábla v Genesis: „Budete jako Bůh.“ (Ge 3, 5) je vlastně hodně blízké tomu, co po nás chce Ježíš: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Jen v prvním případě je to pokušení, v druhém je to příkaz.

Zkusme se tímto prizmatem podívat i na holywoodské filmy s ďábelskou tématikou. N.N. se pozastavuje nad tím, že v nich ďábel vystupuje jako téměř dokonalá bytost. Vzhledem k řečenému, je pochopitelné, že i obsah obrazu ďábla v lidské fantazii je naplňován zákonitostmi lidské psychiky. Holywood representovaný scénáristy jen tyto procesy kopírují, aby zvýšili působivost vlastní produkce. Ďábel, který by nerespektoval zákonitosti lidské fantazie, by nebyl působivý a ergo ani prodatelný.

Konec konců, zkuste si sami sednout na papír zkuste si sami sednout, vzít si papír napsat si, jak by asi měl vypadat prototyp „dokonalého škůdce“, nejlépe zákeřného? Uvidíte sami, jak blízko se dostanete k holywoodským představám.

Překlápění obrazu Boha do obrazu ďábla a naopak je psychický proces, který můžeme vidět i v beletrii. Minulou neděli přišla v kostele řeč na film Poslední pokušení Krista, která ve mně vyvolala vzpomínku na studentská léta, kdy jsem ho viděl u spolužáka na domácím videu. Tento film pro mě znamenal velké zklamání, protože byl vždy presentován jako něco dokonale antikřesťanského a tedy jakési ďáblovo dílo.

Zklamání bylo pochopitelné, protože tento film rozhodně neodpovídal mým představám o produktu z  dílny „dokonalého zákeřného škůdce“, které si mezi tím vytvořila o tomto filmu má fantazie. Byl na můj vkus moc prostoduchý.

Časem jsem však vzal tento film na milost, protože jsem si uvědomil, že přes prvoplánově provokativní tematiku Kristus – Jidáš je to vlastně film o tom, jak se autor stejnojmenné knihy Nikos Kazantzakis identifikoval se s Kristem, jak se pral se svým narcismem, pocity vyjímečnosti, vztahem k ženám, s otázkou, zda vést veřejný či soukromý život ap.

Jinými slovy, že to není film o Kristu, ale o Kazantzakisovi. Proto je zajímavé pozorovat pnutí mezi Kristem a Jidášem v tomto filmu, protože to není nic jiného než Kazantzakisova „samomluva“ – mluva mezi různými jeho tendencemi. Tím spíš je třeba si všimnout překlopení Boha v ďábla u ukřižovaného Jidáše, což je jeden z psychických procesů, který asi Kazantzakis osobně zažil, jinak by asi nebyl schopen je ve své knize tak věrně popsat.

Mechanismus tohoto překlápění je dán zákonitostmi, které určují vznik a chování tzv. mentálních representací – tj. zjednodušeně řečeno obrazů skutečných lidí či jiných bytostí v lidské mysli, které zastupují tyto skutečné osoby v jejich fyzické nepřítomnosti. Například zkuste si vybavit nejčastější průpovídku vašich rodičů. Jistě znáte odpověď, ale v tomto okamžiku jste ji získali ne od reálných rodičů, ale od jejich mentální representace ve vaši mysli, která je v tento okamžik zastoupila.

Stejně tak máme mentální representaci Boha i ďábla. Překlápění těchto mentálních representací v lidské mysli, je dáno jejich podobným původem, i když navenek se to jeví absurdní, když uvážíme, jak diametrálně odlišné reálné bytosti tyto obrazy representují.

Z tohoto úhlu pohledu je tedy snad pochopitelnější, proč ďábel v holywoodských filmech je vždy téměř dokonalou bytostí.

Autor je psycholog