(Understanding Ourselves and Alcoholism)

Americká Zdravotní Společnost uznává alkoholismus jako nemoc, kterou je možno zastavit, ale není možno vyléčit. Jedním z příznaků je nekontrolovatelná touha po pití. Alkoholismus je progresivní choroba.

Pokud alkoholik bude pokračovat v pití, jeho touha (nutkání) k pití se bude zvětšovat. Jestliže tato choroba není zastavena, může dojít i ke konečnému šílenství (delirium tremens) nebo i smrti. Úplná abstinence je jediná metoda na zastavení alkoholismu.

Alkoholismus je choroba doživotní. Většina autorit souhlasí, že i po letech abstinence, alkoholici nejsou schopni mít kontrolu nad pitím, když opět začnou pít alkohol.

Dnes existuje mnoho úspěšných metod léčení. Anonymní Alkoholici jsou nejznámější a též široce uznávaní jako nejefektivnější. Alkoholismus již není beznadějným stavem, pokud je zpozorován a léčen.

Alkoholici mají různou minulost. Pouze 3 až 5 % alkoholiků jsou vyvrhelové společnosti. Ostatní mají rodiny, přátele, zaměstnání a počínají si docela dobře. Jejich pití však ovlivňuje některou část jejich života.

Trpí buď jejich rodinný život nebo jejich zaměstnání či zdraví. Mohou to být všechny tyto možnosti. Alkoholik je někdo, jehož pití způsobuje stálý a zvětšující se problém v jeho/jejím životě, a to po jakékoliv stránce.

Alkoholici pijí, jelikož si myslí, že jsou tomu nuceni (nebo že musí). Používají alkohol jako “berličku” a únik od reality. Citově hluboce trpí a požíváním alkoholu potlačují tuto bolest. Nakonec se stávají závislý na alkoholu natolik, že jsou přesvědčeni, že bez něj nemohou žít. Toto je posedlost.

Když se někteří z alkoholiků pokusí obejít bez alkoholu, příznaky nutkání jsou tak ohromující, že se navrátí k pití, protože pití se zdá být jediným způsobem, jak se mohou zbavit této agónie. Toto je závislost.

Většina alkoholiků by byla ráda, kdyby mohli pít společensky. Stráví též mnoho času a námahy tím, že se pokouší pít jako ostatní lidé. Pokusí se pít pouze o víkendech nebo pít jen určité alkoholické nápoje. Nikdy si však nemohou být jisti, že budou moci přestat pít, když si to sami budou přát. Končí tím, že jsou opilí i tehdy, když si to sami slíbí, že se tentokrát neopijí. Toto je nucenost.

Přirozenou vlastností této nemoci je, že člověk postiženou touto nemocí nevěří, že je nemocen. Naděje na uzdravení závisí na jejich schopnosti uvědomit si, že potřebují pomoc, na jejich touze, aby přestali pít a jejich ochotě přiznání si, že si sami nevědí rady s tímto problémem.

Alkoholismus je “rodinná” nemoc. Nutkavá potřeba pití ovlivňuje alkoholika a to obratem ovlivňuje jeho vztahy k okolí: přátelství, zaměstnání, dětství, rodičovství, milostné vztahy, manželství – všechno trpí následky alkoholismu. Nejvzácnější a nejbližší vztahy, které si člověk v životě vytváří jsou nejvážněji ovlivněny a lidé, kterým na nich nejvíce záleží jsou nejvíce zataženi do důsledků jejich chování. Tito lidé reagují na chování alkoholika. Jsou to oni, kdo zpozorují, že se jim pití vymklo z rukou a začínají se snažit nabýt kontrolu nad jejich pitím. Stydí se za scény na veřejnosti a v soukromí se snaží zvládnout situaci. Netrvá to dlouho, aby se cítili zodpovědni a přejímali alkoholikovy pocity křivdy, obavy a viny. Tito lidé též onemocní.

Tito dobře smýšlející lidé začínají počítat kolik skleniček alkoholik vypije. Vylévají drahé nápoje do dřezu, hledají po domě uschované láhve, naslouchají zvuku otvírání pivních plechovek. Jejich veškeré myšlení se zaměřuje na to, co alkoholik dělá nebo nedělá a na to, jak ho zastavit v pití. Toto je posedlost.

Pozorování druhých, jak se pomalu ničí alkoholem, je velice bolestivé. Mezitím to nevypadá, že by se alkoholik staral o účty, o zaměstnání, o děti, o jeho/její zdravotní stav. Lidé, kteří jsou na blízku počínají mít starosti. Udělají tu chybu, že tyto problémy zakrývají. Oni všechno napraví, nějak se vymluví, vymyslí si lži, aby napravili poškozené a dělají si více a více starostí. Toto je jejich úzkost.

Chování alkoholika, dříve nebo později, rozhněvá ty, kteří mu jsou blízcí. Tito lidé si uvědomí, že alkoholik se nestará o své povinnosti, nalhává jim, využívá je. Začínají mít též pocit, že je alkoholik nemá rád a chtějí se tudíž pomstít, potrestat ho a donutit ho, aby se odčinil za to, že jim působí bolest a trápení svým nekontrolovatelným pitím. Toto je hněv.

Příbuzní alkoholika začnou předstírat. Přijímají jejich sliby, věří jim. Oni sami chtějí uvěřit, že tu neexistuje problém, pokaždé když nastává období střízlivosti. Oni stále zakrývají své vlastní pocity a to, co vědí i když všechno jim napovídá, že je něco v nepořádku ve smýšlení alkoholika a jeho pití. Toto je jejich zapírání skutečnosti.

Největší škodou těm, kteří strávili část svého života s alkoholikem, je snad to, že jsou skoro úplně přesvědčeni a tupě věří tomu, že oni sami jaksi toto zavinili, že na to prostě nestačili, nebyli dostatečně chytří nebo schopni, aby vyřešili tento problém pro ty, které milují. Myslí si, že to bylo způsobeno tím, že něco udělali, nebo že něco, co měli udělat neudělali. Toto jsou jejich pocity viny.

My, kteří jsme se obrátili na Al-Anon jsme většinou toto udělali ze zoufalství, když už jsme nemohli uvěřit, že se situace někdy změní, když jsme už nemohli dále pokračovat stejným způsobem jako doposud.

Cítíme se ošizení o milujícího partnera, neseme těžké břemeno povinnosti, máme pocity, že nás nikdo nechce, nikdo nemá rád, a že jsme osamoceni. Někteří jsme i arogantní, samolibí, i ti, kteří rádi vládneme nad druhý mi. Přicházíme však do Al-Anonu, jelikož potřebujeme pomoc.

I když nás do Al-Anonu dohnalo chování alkoholického přítele, chotě nebo dítěte, brzy si uvědomíme, že i naše smýšlení se musí změnit, abychom se mohli novým a úspěšným způsobem postavit do tváře životním problémům. V Al-Anonu se učíme jak se podílet s vlastní posedlostí, s vlastními pocity viny. Přes toto společenství se nám ulehčí citově tím, že se dělíme s druhými o zkušenosti, o naši nabytou sílu a naději. Během schůzek si pomaličku uvědomujeme, že náš neklid (zármutek) často pochází z našeho vlastního postoje vůči jakékoliv situaci. Snažíme se změnit náš vlastní postoj (poměr), učíme se naší vlastní zodpovědnosti, objevujeme pocity důstojnosti, lásky k druhým a duševního růstu. Důraz se začíná zvedat od alkoholika a začíná dopadat tam, kam patří – na naše vlastní životy, nad kterými máme moc.

Pokud pociťujete, že váš život byl ovlivněn pitím někoho jiného, budete vítáni na schůzce Al-Anonu.